Na světě rostou stavby, o kterých často ani nevíme, přitom nad nimi zůstává rozum stát. Nelze říct, že jako houby po dešti, ale rostou. Dvě spojené s křesťanstvím a jednu s islámem v tomto článku představím.
Deviantart
Označil bych se za tolerantního nevěřícího. Každý ať vyznává, co mu přijde správné, řídí se pravidly zanesenými v knize dle svého uvážení, a ideálně ať tím neporušuje zákony dané země a nesnaží se ostatní o své pravdě přesvědčovat. V zásadě mi nevadí, pokud se staví kostely, mešity a pro mě za mě třeba i budhistické stúpy v jižních Čechách, na předměstí Ostravy nebo kdekoliv jinde, pokud se v místě najde dostatek věřících, kteří se na stavbě finančně, materiálně, nebo fyzicky podílí. Co je ale moc, to je příliš.
Křesťanský Disneyland
Uprostřed polských polí a lesů, sto kilometrů od nejbližšího velkého města, si v šedesátých letech umístěný mladý kněz Eugeniusz Makulski vzal do hlavy plán - vybudovat důstojný svatostánek pro ikonu Marie, matky Boží. Místní, válkou poznamenaný kostelík mu nepřišel dostatečně důstojný. Aniž by k tomu měl vzdělání, měl dar, a teď to napíšu hodně nehezky, tahat z lidí peníze. Prostě zvládal marketing a prodal lidem svou vizi. Nikdy se mu nepovedlo sehnat velkého sponzora, ale oslovil tisíce drobných dárců. A co z toho vzniklo?
Na ploše 96 hektarů, kterou postupně koupil od místních lidí, vybudoval areál, kam se mu dařilo lákat věřící z blízkého i širokého okolí. Jak peníze přibývaly, areál se rozšiřoval, vznikaly nové stavby, klášter, golgota, jeskyně, fontány, přijíždělo časem víc a víc lidí. Místní kněze podporovali, protože měli práci a mohli ubytovávat poutníky. Takhle to celé pokračovalo až do devadesátých let, kdy si kněz řekl dost, máme peněz plnou trumpetu, začneme stavět obrovský kostel. Největší v Polsku, a jeden z největších na světě. Kostel, který přitáhne do rozrůstajícího se městečkě Licheń další a další poutníky. A to se mu podařilo. V podstatě polská variace na "Národ sobě".
A tak uprostřed již funkčního areálu, který přitahoval desetitisíce věřících, už nejen z Polska, ale i z větších vzdáleností, začala stavba obrovského kostela. Většího, než Notre Dame v Paříži, Pantheon v Římě nebo Sagrada Familia v Barceloně. Během deseti let byl postaven největší kostel v Polsku, a dle různých kritérií šestý až jedenáctý na světě. Ohromné stavitelské dílo, nicméně bez větší architektonické hodnoty. Jako připomínka financování je každému, kdo daroval alespoň tisíc zlotých (cca 6500 Kč), v prvním patře kostela věnována pamětní tabule. Jsou jich tisíce. Každá jedna přišla na 600 zlotých.
A jak to tady vypadá dnes, deset let od dokončení kostela? Obrovská parkoviště kolem celého areálu. Krámky se vším možným, od sošek panny Marie po panenku Barbie. Párky v rohlíku, zmrzlina, belgické wafle, v kostele obrovské varhany ze všech stran. Dolby Surround. Obědy, večeře, hotely. A všude kasičky. Ona údržba celého toho cirkusu taky něco stojí, všechno je to jenom o penězích. Je to prostě dobrý byznys.
Jistě, kněz je se svým dílem spokojený, ale i v rámci Polska se ozvají kritici, nejviditelněji pak současná polská ministryně kultury. A řada Poláků jí dává za pravdu. Kýč je jedno z těch publikovatelných slov, která při tom používají.
Polské Rio
Obrovský "mariánský kostelík" ležící přibližně sto kilometrů východně od Poznaně zřejmě potřeboval doprovod, protiváhu, nebo svého pastýře. Ať je to jak chce, jiný kněz, pro změnu sto kilometrů západně od Poznaně, ve městečku Świebodzin, zmobilizoval 21 tisíc místních obyvatel a emigranty v Kanadě, a v roce 2006 protlačil stavbu nejvyšší sochy Krista na světě. Nebyl to žádný troškař, když už si na kopci mezi dálnicí a hypermarketem postavit sochu Krista, tak rozhodně větší, než mají v Riu. A tak se začalo stavět. Kopec se ještě trochu zvedl, postavil se podstavec, a na něm s vydatnou pomocí 440 tun betonu postupně čtyři roky rostla ohromná socha.
Dnes je socha dokončená, ale zájem o ní není velký. Oproti licheńskému kostelu jsme tady potkali při naší cestě jenom několik aut a asi dvacet lidí. Ale socha tady je a bude, třeba se ji jednou někomu podaří lidem "prodat", rozšířit její známost (dokončení proběhlo bez většího zájmu i českými médii), a dostat sem více lidí. Po čtyřech letech od dokončení však okolí sochy stále připomíná rumiště, parkoviště není dokončeno, staví se tady hotel, a krámek se suvenýry je umístěn v provizorní unimobuňce. Postavit něco největšího na světě prostě nestačí, a to ani v Polsku. Zejména, pokud to postavíte uprostřed ničeho. Být socha na okraji Krakova nebo Wroclavi, stane se z ní nová turistická atrakce, symbol města jako v Bruselu Atomium nebo v New Yorku Socha Svobody. Ale Poláci si řekli - ne. A postavili ohromného betonového Krista ve Świebodzině. A my, po většinou nevěřící Češi, tak neznáme ani jedno. Ani Kristovu sochu, ani mariánský megakostel.
Bavil jsem se o této soše s Polákem, antikatolíkem, který se účastnil oficiálního "otevření", kolaudace, či jak to nazvat, sochy Krista. Ne jako fanoušek, ale jako odpůrce, s transparentem v ruce. Prý jako protiváha. Sochu označoval jako "Rio de Świebodzinero".
Islámské Las Vegas
Úplně opačný extrém je Saúdská Arábie. Socha Krista a kostel v Licheńi jsou alespoň vybudovány v dobré víře. Jestli jsem o nich napsal, že nad nimi zůstává rozum stát, tak když jsem se dozvěděl o následující stavbě, můj rozum se nejdřív zastavil a následně roztočil zcela opačným směrem. Určitě znáte z televize každoroční zástupy poutníků do Mekky, milióny lidí v bílých hábitech, pomalým krokem navštěvující svatá místa islámu. Asi jste viděli i záběry z Velké mešity, na jejímž nádvoří se nachází Kába, kterou musí poutníci sedmkrát obejít. Mešitu je možné přirovnat k bazilice svatého Petra s přilehlým náměstním, prostě centrum všeho muslimstva.
Okolo se rozprostírá dvoumiliónová Mekka, nejsvětější město muslimů, kam je jinověrcům vstup zapovězen. Na ochranu velké mešity byla v osmnáctém století postavena na přilehlém kopci pevnost. Pak ale přišel rok 2002 a Saúdové si řekli, že už pevnost není třeba. A tak ji nechali strhnout, srovnat kopec se zemí, a nahradit ho, slušně řečeno, vrcholem nevkusu. Jen pár metrů od nejsvětějšího místa pro jednu a půl miliardy věřících postavili zrůdnost – druhou nejvyšší budovu světa. Nic proti mrakodrapům, rád nejvyšší budovy ve městech vyhledávám a kochám se rozhledem. Tady je to ale opravdu neskutečné.
Celý hotelový komplex, dokončený před dvěma lety, silně připomíná kýčovitý hotel „New York-New York“ v Las Vegas, a v jeho centru ční k obloze šest set metrů vysoká věž, nápadně připomínající londýnský Big Ben (který je ovšem šestkrát menší) - Mecca Royal Hotel Clock Tower.
Komplex obsahuje všechno, co si zhýčkaný šejk může představit. Pětihvězdičkový hotel, pětipatrový obchoďák, parkoviště pro tisíce aut. Soukromé rezidence, dva heliporty, konferenční centrum. Samozřejmostí je vyhlídková plošina, poměrně netradiční je lunární observatoř a zřejmě jako úlitba bohům obsahuje i muzeum islámu.
Jsou to vůbec zvláštní lidi, tihle Saúdové. Do své země téměř nikoho nepouštějí – turistická víza neexistují. Nejblíž k nim mají víza poutní – pokud jste tedy muslim. Dostat se do Mekky jako takové je ale ještě těžší, ikdyž se vám podaří sehnat si obchodní vízum, stejně vás jako nemuslima do města nepustí. Je to tak už stovky let, a západních cestovatelů byla ve městě jen hrstka. S nadsázkou by se dalo říci, že Mekka je taková mekka všech cestovatelů… Na jednu stranu jsou Saúdové blízkovýchodními spojenci západu, na straně druhé si nechávají stavět monstrózní pomníky u firmy Bin Ládin. Poslal bych na ně naše české památkáře…
