Cestuji pro cestu, rád se dostávám na místa, kam moc lidí nejezdí, na nejjižnější, nejsevernější, nejvyšší... a vůbec podivná místa. A kladu si tam různé hloupé otázky.
K podobným úvahám mě přiměl Dan Přibáň. Ve svých filmech několikrát opakuje: První Trabant tady a támhle. Tak vysoko ještě žádné dvoutaktní auto nevyjelo. První Trabant, který dojel z Evropy na Střelkový mys. Má pravdu, nebo jsou to jenom velkohubá prohlášení? Proč by ji neměl, dokud mu ji nikdo nevyvrátí, tak ji prostě má. Ale dává v podstatě odpovědi, já si spíše kladu otázky...
Když jsem dojel na stanici Moat na Ohňové zemi a zaparkoval před nejjižnějším domem, ke kterému vede cesta z civilizace, kladl jsem si otázky. Máme v tu dobu zrovna nejjižnější auto na světě? Jezdí nějaké auto po Antarktidě? Nebo je nějaký ostrůvek, kde si mezi domkem a políčkem někdo vozí zadek v omšelém Landroveru, ještě o něco jižněji? Neznám na ně odpověď.
Když jsem projížděl Salanžským tunelem v Afghánistánu, procházel se po starém bazaru v Kábulu a povídal si na kopci nad městem s jedním z mála místních, který uměl anglicky, byl jsem tam v jedenadvacátém století jeden z prvních Čechů – nevojáků, nenovinářů? Ale kolik jich tunelem projelo? Kolik si koupilo hrneček s afghánskou vlajkou na kábulském trhu? Kolik Čechů, a kolik turistů vůbec? Vojáci tam zřejmě moc nechodí, ti se bojí vystrčit nos mimo základnu (a nemám jim to za zlé – jsou snadný terč). S kolika turisty si ten anglicky mluvící klučina, kterého jsme potkali, měl možnost popovídat?
Před pár týdny jsem na letišti v Chicagu vracel auto. Když jsme si ho před čtrnácti dny půjčovali, co asi mělo za sebou? Kolik amerických států vidělo? A teď, po návratu, jich vidělo 48. Kolik takových aut je? A kolik jich je v amerických půjčovnách? Jedno? Dvě? Tři?
A vůbec, kolik Američanů navštívilo všech 50 států? Mě chybí už jenom Aljaška. Nebo kolik občanů EU navštívilo všechny členské země? Pozvali mě do rádia jakožto „sběratele zemí“ a vůbec různých jiných zářezů na pomyslné pažbě, a ani tak jsem nenavštívil (zatím) všechny. Pořád mi uniká Portugalsko, Finsko a Kypr.
Ptám se sám sebe cestou do KLDR, a ptám se i cestou zpět. Ve tvářích Severokorejců se mísí všechno možné. Obavy? Strach? Překvapení? Co si o nás, západních turistech s drahými foťáky myslí? Co jim o nás říkají na ideologických školeních? Umí některý z nich, běžných lidí na ulici, anglicky? Nebo anglicky umí jenom ti, co odposlouchávají pokoje v hotelích pro západní návštěvy? A odposlouchávají je skutečně? Rozumí i česky? Co je v KLDR ještě pravda, a co je Potěmkinova vesnice a propaganda?
Žijeme v době, která skýtá neskutečné možnosti. Všechno se dá najít na internetu. Máme Wikipedii, máme překladače stránek z různých obskurních jazyků. Máme mapy celého světa v mobilu - už se prakticky nemůžeme ztratit. Všechno se dá vygooglit. Tak OK. Najděte mi odpovědi na mé hloupé otázky...
