Island pro pokročilé - Vnitrozemí

Kdo se na Island vypraví poprvé, pravděpodobně ho nejvíce láká tzv. Zlatý trojúhelník, případně zajímavosti podél okružní silnice č. 1. Ale ani vnitrozemí není tak nedostupné, jak se vám může z pohodlné asfaltové silnice zdát.

V minulém článku jsme si projeli Západní Fjordy a dostali se zpět na "hlavní", tj. okružní silnici č. 1. Právě v okolí této silnice jsme se pohybovali při předchozích návštěvách Islandu a vnitrozemí nám přišlo naprosto nereálné, téměř neprobádané a nepřístupné. Tedy přístupné jenom obrovskými auty s obrovskými koly s řetězy a hřeby, nebo nafouknutými autobusy turistických kanceláří s pohonem na všech šest kol a o metr zvýšeným podvozkem.

Dočetli jsme se ale, že jedna ze dvou spojnic severu s jihem, silnice F35 určená jenom pro bytelné čtyřkolky, byla v nedávné době vylepšena a mohou na ni i osobní auta. Kvůli covidu je ale na internetu poměrně málo zkušeností z posledních měsíců a tak reálný stav neznáme. Bereme tedy plnou ve městě Blonduós a nedaleko za ním odbočujeme z místní "D1" ostře k jihu.

Silnice 35 (nebo F35, značení není konstantní) ve své severní části prochází oblastí jezer, a je místy lepší, místy horší. Máme Dacii Duster, tedy auto papírově vhodné na tzv. "Fkové" cesty. Když říkám papírově vhodné, tak to znamená, že je to čtyřkolka, a zároveň autopůjčovna nemá ve smluvních podmínkách zákaz tímto autem po Fkových cestách jezdit. Dacia Duster je ale prakticky to nejmenší auto, které sem může. A taky nejlevnější. Ještě donedávna bylo nepředstavitelné, aby jakákoliv běžná půjčovna svolila k provozu svých aut právě na Fkových cestách. Časy se ale mění, vznikla konkurence a vnitrozemí tak už není jen doménou místních cestovek, ale výlet za hranice všedních dní si může vyzkoušet každý i po vlastní ose.

Nezpevněné cesty nejsou na Islandu nic, čeho by se bylo třeba obávat. Jsou všude, na nějakou jistě narazíte i při cestě po zlatém trojúhelníku. Nečekejte ale žádné české polňačky - islandské šotolinové cesty mají maximálku osmdesát, a touto rychlostí (i vyšší) se na nich dá opravdu jezdit. Cesty s označením "F" jsou ale drsnější. Větší kameny, velká stoupání, rychlost často třeba jen dvacet nebo i deset kilometrů v hodině. Přítomen je i nepřítel všech motoristů - brod. Brod je zařízení, které z kontinentální Evropy téměř vymizelo. Šance, že byste absolvovali brodění v autoškole je nulová. Já bych svá africká brodění spočítal na prstech jedné ruky. Obvykle voda hluboká deset, dvacet čísel. Nic velkého.

První den nám ale brodění nehrozí. Navštěvujeme termální přírodní recervaci Hveravellir. Je tu malý kemp, parkoviště, jednoduché ubytování v malém hotelu, asi i restaurace. Nejsme si jistí, jestli všechno z toho za covidu funguje. Nicméně aut je tu dost, je tu i jeden termální bazének (a ty my rádi zkoušíme). Primární je ale louka s různými jezírky a gejzíry, v krásném panoramatu. Celá oblast je - atypicky pro centrální Island - dost zelená, tak se tu pasou i ovce. Taková idylka. Tušíme ale, že kdybychom tady chtěli spát, jako že to byla jedna z variant, bude tady v noci hrozná kosa. A tak pokračujeme dál.

Po několika desítkách kilometrů z "hlavní" F35 odbočujeme na F347. Tam už začínáme cítit, že jsme na pravé Fkové cestě. Projíždíme kolem krásných vodopádů a byť nám cestovní rychlost výrazně poklesla, pořád se dá jet. Až do kempu Kerlingarfjöll. Skvělé místo pro všechny, kteří rádi chodí po horách, výchozí bod různých treků a místo, kde znavený poutník najde vše, co potřebuje. Silnice ale vede ještě dál a protože z kempu nejsou na dohled barevné jílové kopce, které hledáme, pokračujeme. Teprve tady poznáváme, zač je toho loket.

Silnice nás sice dovede až na parkoviště nad krásným, neskutečně fotogenickým údolním Hveradalir, ale je to trochu boj. Něco jako třetí rychlostní stupeň přestalo dávat smysl, rychlost málokdy překračuje patnáct za hodinu. Ale jsme tady a procházíme si jednu z tras. Ty nejsou příliš dobře značené, a když se ztratíme, raději jdeme po vlastních stopách zpět. Hodně hikerů sem ale chodí až z kempu a to je procházka na několik hodin.

V červenci slunce nezapadá, a tak ani moc nespěcháme a v klidu dojíždíme až na asfalt, rychle koukneme na vodopád Gullfoss (jediné místo, které jsme navštívili při každé návštěvě), a za chvíli už stavíme stany v neskutečně obrovském (a plném) kempu u městečka Flú?ir.

Ráno pokračujeme po druhé nejslavnější "transostrovní" silnici F26, která je ale velmi kvalitní (alespoň tento jižní úsek) díky vodní elektrárně. U ní je odbočka na slabší, nicméně stále dobře sjízdnou (i osobákem, nicméně osobáky bez 4x4 tu nemají podle dopravních značek co dělat) silnici F208, která nás dovede do oblasti Landmannalaugar. Sem míří nejvíce hikerů, milovníků vícedenních pochodů, tras, které Landmannalaugar propojují s podobnou oblastí zvanou ?órsmörk. Odsud mohou pokračovat dál přes hory, okolo bájné sopky (a ledovce) Eyjafjallajökull. Asi ho znáte - nejslavnější islandský jazykolam.

My nemáme žádné ambice. Jdeme si jen tak s lahví vody v ruce na krátký trek. Najít nějaké hezké místo na fotku, a popřát všem, kteří to horskými túrami myslí vážně, dobrou cestu. My jsme si chtěli projet kousek vnitrozemí a to se nám i splnilo.

Večer, před odjezdem na letiště, se ještě jdeme podívat na druhý konec tohoto treku. Ten je nad dalším z velmi fotogenických a velmi oblíbených islandských vodopádů: Skógafossem. Opět si dáváme jen tak ležérně asi kilometr treku proti proudu řeky kolem vodopádů, které tady stezku kaskádovitě lemují jeden za druhým.

Brodit jsme nakonec, až na brod na obrázku níže, nemuseli. Není to ale sranda. S tím, jak více a více aut proniká do islandského vnitrozemí, vznikly i nové dopravní značky. Upozorňují na to, že nestačí mít 4x4, ale musí to být pořádné, velké, našlapané a vysoké 4x4. Protože některé brody jsou fakt hluboké. Proto taky musíme zpět stejnou cestou. Další dvě trasy, po kterých bychom se mohli vydat, obsahují brodů desítky. A stačí jeden hluboký...

Dost bylo islandských krás, musíme na letiště. Vrátit naši ušpiněnou Dacii, která dokázala velké věci. To auto nám dalo jistotu, nebáli jsme se ho poslat tam, kam bychom se s naší typicky českou Oktávkou báli. Příště bych si Dustera do podobného terénu vybral klidně znovu.