Kdo se na Island vypraví poprvé, pravděpodobně ho nejvíce láká tzv. Zlatý trojúhelník, případně zajímavosti podél okružní silnice č. 1. Při druhé návštěvě nás více zajímala místní geotermální aktivita, sopky a ledovcová voda.
Na podzim roku 2020 jsme měli naplánovanou cestu do Rwandy a Ugandy, s lehkou adrenalinovou odbočkou do Konga. Na východě Konga, jinak jen těžko turisticky dostupném, leží město Goma - turistický výchozí bod na cesty za gorilami horskými, ale taky na aktivní sopku Nyiragongo. Jenže pak přišel Covid a tak celá akce padla.
Když se pak v březnu 2021 začalo mluvit o erupci sopky Fagradalsfjall, která tak nějak ne a ne skončit, věděli jsme, že tam prostě musíme. Jenže Covid. Pravidla pro přicestování na Island byla drakonická - spojená s karanténou v ne úplně levném hotelu, a to jsme absolvovat nechtěli. Jakmile se ale časy začaly lepšit, začali jsme řešit letenky (a nebylo to jednoduché), a nakonec jsme se na Island dostali v polovině července. A sopka stále soptila.
Naštěstí, narozdíl od erupce Eyjafjallajökullu v roce 2010, tato erupce téměř nepoznamenala letecký provoz už tak zdecimovaný pandemií, takže Island zůstal dobře přístupný. Přilétáme kolem jedné v "noci". Slunce sice zapadlo, ale stále je dost světla, aby se dalo normálně fungovat, navíc se nám povedlo v letadle trochu zabrat - měli jsme každý trojičku pro sebe. A vzhledem k tomu, že byly zrušeny i popříletové PCR testy (na jejichž výsledek se muselo čekat v karanténě několik hodin), můžeme hned vyrazit. Tedy do půjčovny. Tam jde vše rychle a ve dvě hodiny už jsme na cestě. Což není úplně komplikované - sopka je od letiště 20 kilometrů vzdušnou čarou, od známé Modré laguny nad městečkem Grindavík pouze 8 kilometrů.
Ve tři hodiny, po nějaké lehké přípravě auta a převlečení se do vhodnějších trekových úborů, vyrážíme z improvizovaného parkoviště. Kdo by čekal, že čtyři měsíce od první erupce tady v pracovní den ve tři hodiny ráno nebude ani noha, spletl by se. Spolu s námi je na parkovišti pět aut, jednu skupinku jsme potkali kolem půl čtvrté. Vraceli se na parkoviště. Další skupinka nás předběhla kolem půl šesté, když jsme zahájili ústup.
K sopce vede z parkoviště několik více-méně značených tras. Dvě z nich odsud (společně, cca v půlce trasy se pak větví), další z parkoviště o něco západněji. Trénovaným hikerům bych asi doporučil vyhradit si na sopku celý den a projít všechny možné trasy, nám stačila jedna - ta nejzápadnější.
Od parkoviště na vyhlídku jsme ušli něco přes tři a půl kilometru a cesta nám zabrala kolem hodiny a půl. Nejsme ale nejrychlejší, beskydští profíci to dají za hodinu s přehledem. První cca kilometr je úplně v pohodě, jde se po cestě, kterou zvládne projet i auto. Další cca kilometr vede napříč údolím. Může tam být asi dost mokro, my jsme měli štěstí. Tento úsek se dá obejít po delší, ale lepší cestě. Následující, asi pětisetmetrový úsek, nám dal nejvíc zabrat. Je třeba překonat převýšení asi sto padesáti metrů. Poslední úsek je tak strmý, že místní vybudovali lanové zábradlí, kterého je možné se přidržet. Jakmile se dostanete nahoru na planinu, zbývá poslední kilometr značený kůly, nedá se ztratit... leda byste nahoře měli mlhu o fous horší, než my. My jsme tak tak viděli od jednoho kůlu k druhému. V případě mlhy se dá použít navigace Maps.ME v mobilu, do které je celá cesta velmi přesně zanesena.
Naštěstí těsně před dosažením konce stezky - chtěl bych tomu říkat vyhlídková plošina, ale tak tomu opravdu není - se mlha ztratila a objevila se sopka. Sopka, která od nás byla jen možná 500 metrů (ke kráteru). Vlastně dvě sopky. Aktuálně (15.7.) měla sopka dva krátery, oba "funkční". Jeden byl blíže, jeden dále, ale oba byly velmi aktivní.
Došli jsme až k proudu lávy - dávno vychladlé, byť kam se podíváte, tam se z různých puklin dere sirný oblak. Určitě bych nedoporučoval se po lávě vydávat dále, zkoušeli jsme ji a byla velmi křehká.
Erupce sopky probíhaly ve vlnách cca po deseti minutách. Vždy se nejdřív probudil vzdálenější kráter, pak ten bližší. Z kráteru vyzařovalo světlo, které osvětlovalo mrak dýmu. Přibližně na minutu pak z kráteru tryskala i láva. Nijak moc, bylo dost těžké ji vyfotit, ale byla tam. Viděli jsme aktivní sopku. Tak aktivní, jak jen může být, byť ve srovnání s dobou před několika měsíci je to už asi jenom čajíček.
Vracíme se na parkoviště, cesta nebyla o nic kratší, neboť dolů z kopce to bylo ještě obtížnější, než nahoru. Ale víme, že už nás nic těžkého nečeká. Kolem sedmé jsme u auta. Popojíždíme na parkoviště u přírodní památky Krýsavík, takového geotermálního kopce s chodníčky, jakých je na Islandu spousta. Tady ale nikdo není, a tak snídáme a pak si procházíme značenou stezku.
Je čas vyrazit na druhou dnešní akci, a tou je úplný opak sopky. Jestli jsme se výstupem zahřáli, je čas se pořádně zchladit. Budeme totiž šnorchlovat v lokalitě Silfra, místě, kde je možná nejčistší voda na světě. Přitéká sem z ledovce přefiltrovaná pórovitou lávou, a její cesta až sem k jezeru ?ingvallavatn, cca 50 kilometrů dlouhá, trvá desítky let. Přesto je voda extrémně chladná, místní zdroje uvádějí něco kolem dvou až čtyř stupňů.
Přijíždíme na parkoviště v oblasti ?ingvellir s dostatečným přestihem, parkujeme na pár set metrů vzdáleném parkovišti a navlékáme dlouhé spodky. Mohly by se hodit. Od firmy, jedné z několika, které šnorchlování a potápění na této lokalitě provozují, fasujeme další vybavení a jsme školeni, jak s ním zacházet. Teplý podoblek, suchý oblek, ale pouze neoprenové mokré rukavice a haubnu.
Dostáváme školení, jak se máme ve vodě pohybovat, fasujeme masky, šnorchly a ploutve. Naše tříčlenná skupina byla doplněna o další tři, Američany. Bylo to zvláštní po roce a půl mluvit anglicky s rodilým mluvčím. To teď nějak vypadlo z našeho repertoiru. Náš průvodce, Maďar, je fajn týpek, všechno nám vysvětlí, všechno utáhne tak, aby nám pod oblek nenatekla voda (prý jeden z šesti má vždycky smůlu - u nás to odnesla jedna z Američanek), a jde se do vody. Je tu trochu fronta, šnorchlistů (a potápěčů) je fakt hodně.
A je to tady. Žhavé magma během několika málo hodin nahradila ledová, křišťálově čistá, pitná voda. Viditelnost je neuvěřitelná. Až tak, že mozek prostě nedokáže pochopit, že se dívá do vody. Všechno je v pohodě, obličej je v pohodě, ale ty ruce prostě mrznou. Je čím dál složitější ovládat kameru, a to je teprve začátek. Naše vodní dobrodružství má trvat někde kolem čtyřiceti minut. A ta voda je fakt ledová.
Časem se na to dá nějak zvyknout. Jako se dá zvyknout na vzduchový obal, připadáme si na vodě trochu jako soudky, které pomalu ale jistě unáší proud. V první fázi ani nemusíme moc kopat, někde v polovině ale musíme z proudu uhnout vlevo, abychom se dostali do menší laguny, kde se ještě chvilku plácáme a pak náš "ponor" ukončíme na další kovové konstrukci, dalších schodech.
Špatně se to popisuje, chce to zažít. Takhle čistá není ani chlórovaná voda na bazénu. Prostě máte pocit, že vidíte vzduch, kdyby se občas ve vodě ladně nepohybovala nějaká ta studenomilná řasa.
Takže dva zážitky na celý život během jednoho dne. Dva téměř extrémní zážitky po čtyřhodinovém letu, kdy jsme spali možná dvě hodiny. Jsme utahaní a nechceme nic víc, než rozbít stany a natáhnout se na karimatku a spát. Jen je třeba dojet do kempu. Ten nejbližší vytipovaný máme asi za sto padesát kilometrů.
Jedeme pomalu, není kam spěchat. Nic nás nehoní. Na jednom improvizovaném odpočívadle baštíme oběd - nejdražší řízky v životě - a pomalu se šineme do městečka Bú?ardalur, kde to konečně (byť jsou teprve asi čtyři hodiny) zapíchneme.
Chtěli bychom spát, ale je nám jasné, že bychom se vzbudili v jednu ráno a to není úplně dobré řešení. Dvouhodinový časový posun a noc strávená na sopce místo v posteli udělali své. Zabíjíme tedy čas. Bereme benzín do plného - zítra pokračujeme na Západní fjordy, procházíme se po přístavu, dáváme zmrzlinu - světe div se, točená zmrzlina před večeří nás trochu postaví na nohy - a kupujeme v místním obchodě (Krambú?in - krám a bouda dohromady) nejdůležitější potraviny - colu a chleba.
K večeři dojídáme letadlové řízky s kečupem a pak, čtyři hodiny před západem slunce (zapadá o půl dvanácté a vychází kolem čtvrté), uleháme do stanu.
Pokračování příště
