Jen málokterý cestovatel si občas neposteskne nad tím, do jakého stavu dovedl masový turismus některé země. Ceny se zvyšují, místní číhají na každou možnost, kdy si na vás přivydělat, při návštěvě památek potkáváte desítky autobusů turistů z celého světa a kromě prodavačů předražených suvenýrů nepotkáte místního. Tedy kromě desítek oficiálních průvodců, kteří se z vás snaží dostat poslední dolary, které vám zbyly po zaplacení tučného vstupného.
Tohle v Íránu stále neplatí. Pokud chcete jet do země, kde je zahraniční turista vítanou změnou, kde narazíte maximálně na jednoho Čecha týdně a ani na památkách UNESCO se nebudete brodit zástupy německých důchodců, čínských batůžkářů s osmipalcovými mobily nebo naprosto nevhodně oblečených (nekonečné podpatky v poušti atp.) Rusů navezených autobusy, bude se vám v Íránu líbit. A nebude vás to stát moc.
Přestože nejrůznější cestovky nabízejí poznávací zájezdy od čtyřiceti tisíc nahoru, většinou za dvanáctidenní výlet plus dva dny cesta, lze do Íránu vyrazit na vlastní pěst. Sami jsme letěli za pět tisíc z Mnichova a výše zmíněný Čech, kterého jsme potkali v hotelu v Kashanu, měl letenku dokonce za čtyři a půl tisíce z Prahy.
Trošku lapálie jsou s vízy a lokálními přelety, to jsem těsně před odletem popisoval v článku o protiíránských sankcích. Nicméně položka za víza i s registrací, cca dva a půl tisíce, není nějak závratná. A pobyt na místě, ten už moc nestojí – za všechno placené na místě jsme utratili kolem tří set dolarů na hlavu, i se suvenýry a dárky.
Průměrně jsme za hotel platili dva milióny íránských riálů. Zdá se to dost, ale je to 1200 Kč. A bylo nás osm, tj. ani ne dvě stovky na jednoho. Ubytování to bylo různé, spíše jsme vyhledávali doporučované tradiční hotely ve starých domech než nablýskané mramorové novodobé paláce. Ale i tam nás nocleh se snídaní nepřišel na víc než tři stovky. Se snídaní.
Doprava je v Íránu, stejně jako v okolních zemích chaotická. Musíte se naučit přecházet cesty. Musíte se naučit smlouvat s taxikářema. Taxikáři jako jediný druh člověka (Homo Taxis) se vás budou snažit natáhnout. Jinak platíte to, co místní, s jedinou státem povolenou výjimkou, a to jsou časté dvojí ceny památek. Ani jako turista však nikdy nezaplatíte za vstupné víc než stokorunu (obvykle kolem šedesáti, často i méně), což je pořád nesrovnatelné s památkami v Evropě nebo Číně. Cena za několikakilometrovou jízdu taxíkem po městě nás obvykle vyšla na třicet korun. Obvykle jsme jezdili taxíkem čtyři, "lístek na MHD" nás tak vyšel na sedm padesát. Žádná hrůza, jezdit po íránských městech taxíkem je tedy pořád levnější, než kterákoliv MHD u nás. Úplně nejlepší jsou ale meziměstské busy. Pokud si koupíte lístek na obyčejný bus (počítejte cca 30 Kč za hodinu jízdy), nebudete zklamáni. Obvykle busy značky Scania, zřejmě vyrobené v Íránu. Žádné vyřazené stroje z Evropy, jak jsme zvyklí z jiných zemí. Časté jsou ovšem, za nevelký příplatek, spoje "Lux", se třemi sedadly v řadě, obrovským prostorem pro nohy, pohodlnými sedačkami a palubním servisem v ceně. Ten je ostatně i u levnějších spojů.
Podobné je to s jídlem - za falafel zaplatíte dvanáct korun, a opravdu vás zasytí. Pokud chcete maso, musíte si připlatit, za večeři ale i tak dáte šedesát korun. Půllitrovka vody stojí koruny tři, a pokud byste čekali, že Coca-Cola a Pepsi jsou zakázané jako imperialistický import, nenechte se mást - vyrábí se přímo v Íránu, jsou k dostání na každém roku, a stojí desetikorunu. Navíc íránští restauratéři ještě nepřišli na možnost vydělat na pití víc, než na jídle, a tak za plechovku Coca-Coly, která stojí v obchodě deset, v restauraci zaplatíte buď stejně, nebo maximálně patnáct korun.
A teď k otázce, na kterou se všichni ptají. Je to bezpečné? Vzdyť je to přece Írán. Země na ose zla, islámská země, trn v oku USA a Izraele a vůbec původce všeho špatného na planetě - musí to být pravda, říkali to přece v televizi. Ano je to bezpečné. Íránci špatný mediální obraz své země znají a snaží se vší silou, abyste si odvezli lepší. Památnou větu "Nejsme teroristi" řekl v Isfahánu student, jeden z mnoha, se kterými jsme se dali v tomto univerzitním městě plném mladých lidí do řeči. Ano, Írán je islámská republika. Islámská demokracie. Ženy musí nosit šátek a všichni dlouhé kalhoty. Je to zákon a s tím prostě nic neuděláte. Jinak je ale cestování, s výjimkou možná příhraničních oblastí s Pákistánem a Afghánistánem, naprosto bezpečné. Jediné riziko tak hrozí z časté neexistence zábradlí na mostech a schodištích. To jde zřejmě ruku v ruce se zákazem výroby, dovozu a konzumace alkoholu...
Byli jsme v několika mešitách, s průvovodcem, zdarma nafasovaným od správy mešity, i bez něj. Někde jsme nemohli fotit, někde ano. Ale nikdo nás nikdy z mešity nevyhodil. Pohledy na nás vrhané byly spíše známkou zájmu než nějaké nevraživosti. Byli jsme ale i v zoroastriánském chrámu (původní náboženství Peršanů před příchodem Islámu), nebo v křesťanském kostele. Ano, muslimů je v zemi drtivá převaha, ale náboženské menšiny mají státem garantovanou pozici v parlamentu a možnost praktikovat svou víru, a to i pokud je k tomu vyžadována konzumace alkoholu, který je, jak jsem psal výše, jinak zakázaný a běžně se k němu nedostanete (a nesmíte ho ani dovážet). Írán udržuje památky na dobu před příchodem Islámu, dokonce jsme navštívili historicko-přírodovědné muzeum, které naprosto odporuje učení Islámu (a samozřejmě jakékoliv jiné knihy začínající stvořením světa). Dinosauři, mapy vývoje druhů a trilobiti, všechno pod jednou střechou, i na zahradě kolem, přímo u rušné ulice oddělené jenom plotem - plotem s citáty z Koránu.
Jistě, pohyb v Íránu místním i vám komplikují americké sankce. Nemůžete vybírat z bankomatu, nemůžete platit kartou. Je značně cenzurovaný Internet - více, než v Číně. A je pomalý. Cestování po Íránu vám ale díky tomu může připadat více jako před sto lety, a tím se vracím k tomu, co jsem napsal na začátku - chceme cestovat do autentických destinací a trochu obdivně hledíme na cestovatele, kteří před sto lety nemohli využívat výdobytky moderní civilizace. Írán tuto možnost, alespoň částečně, nabízí. Je třeba se podřídit určitým pravidlům, je třeba mít zásobu tvrdé měny pro případ nouze. Ale jinak si cestování užijete. Je to komplikovanější, a když pojedete do Íránu, budou na vás „necestovatelé“ koukat skrze prsty. Ale jeďte, uvidíte zemi cestovatelům zaslíbenou.
