Expedice zoufalým autem na zoufalá místa začaly být poměrně populární. Stařičkým Citroenem "Kačenou" do Jižní Afriky "východní" cestou, starou Oktávkou ještě horší "západní" cestou, Embéčkem kolem světa, nebo Trabantem až na jeho konec - to je jenom špička ledovce. Expedice lidí, kteří uměli cestu prodat sponzorům a dostat ji díky knize nebo filmu do povědomí veřejnosti. Jsou ale i další, ještě větší blázni, o kterých se neví. Jezdí sami, ve dvojicích, na kole, na motorce, chodí pěšky na konec Evropy a zpět, jenom se o nich málo ví. Možná máte někoho takového ve svém okolí - protože my Češi jsme v cestovatelském bláznovství na špici. Já chci taky někam jet…
Naše logoAleš Gill
Jak to celé začalo?
Jedeme si takhle s Alešem Klonem vlakem po Transsibiřské magistrále. Moskva-Vladivostok, sedm dní ve vlaku pochybné kvality z pochybných let, který ale bez větších zpoždění a problémů brázdí desítky let tam a zpět sibiřské pláně. Koukáme na filmy, koukáme z okna, koukáme jeden na druhého a začíná nám hrabat. Vymyslíme si svou vlastní expedici. Normálním dopravním prostředkem. Takovým prostředkem, k jehož provozu musíme zapojit svůj um, mapy… prostě chceme něco dělat! Už nás nebaví sedět a koukat z okna na bílé ruské břízy! Pojedeme autem!
Čím a kam?
Na půlroční cestu nemáme. Čas, prostředky, energii, životní elán. Jsme tak trochu srabi. Vážíme si lidí, co to dokážou - zahodit práci, sebrat se, a jet. Takže něco kratšího, někam blíž. Co se takhle přidat k nějaké rally? Mongolsko? Co třeba Budapešť-Bamako... OK, ale kdy, čím, jak to funguje, co to vlastně znamená účastnit se takové rally? Po návratu z Vladivostoku zjišťujeme detaily. Zápisné je drahé, samozřejmě o mnoho nižší, než na komerčním Dakaru, který se už vlastně ani v Africe nejede, ale přeci jenom jsou to stovky eur. Mají ale kategorii "Spirit" - pro fanoušky cesty pro cestu, lidi bez peněz, bez pořádného auta, kteří zbastlí nějakou krabičku na kolečkách a pojedou. Stačí si napsat motivační dopis. Nejdřív ale musíme vědět, čím jet. Chceme jednoduché auto, ideálně české - seženeme levně náhradní díly i auto samotné. Na embéčko nebo stodvacítku si ale netroufáme - pojedeme, jak jste asi z nadpisu a obrázků odhadli, Škodou Favorit. Autem v našich končinách notoricky (i motoricky) známým, jel s ním snad každý, a kdo tvrdí, že ne, jezdí s ním dosud.
Kdy pojedeme?
Je prosinec a odjezd je už za měsíc. To nemůžeme stihnout… ale můžeme jet za rok. Než se měsíc s měsícem sešel, už máme v hlavě plán. Nemáme peníze, nemáme auto, ale máme brouka v hlavě, máme sen. Naše motivace je pořadateli, partou Maďarů, oceněna prominutím zápisného, i tak to nebude levné - začínáme šetřit.
Leden necháváme plynout, sledujeme ročník 2014. V televizi samozřejmě nic, sledujeme blogy a facebookové stránky různých týmů, které mluví jazyky příbuzných kmenů - maďarštinu zatím neovládáme. V únoru ale začínáme pokukovat po webech autobazarů a po pár nadšeních a pár zklamáních máme fáčko. Dlouho jsme byli platonicky zamilovaní do černého Favorita se zelenými doplňky, a teď máme bílého. Protože nikdo nevymyslel žádný lepší název, který by se líbil nám oběma, říkáme mu jednoduše "Mr. White". Nemá technickou, je na LPG, ale nemá nádrž… Aleš Klon dostal auto na starost, shání díly, montuje, dává ho dohromady. Stálo 2500 Kč, za málo peněz, málo muziky. Opravy už spolkly mnohem víc. A pořád není úplně v pořádku, ale má nový, bílý nátěr, i s doplňky. Kromě skel a pneumatik je prostě celý bílý.
Koncem srpna jsme vyrazili na Slovensko "vychytat mouchy". Nemá smysl to popisovat slovy - naši cestu z Uherského Brodu přes Bánskou Bystricu, Brezno a přes Zvolen a Trenčín zpět, spíš po silnicích nižších tříd, jsme zachytili na krátké video:
A a a ale co bude dál?
Cesta pár much odhalila: LPG se nějak zaseklo, tak zatím jezdíme jenom na benzín. Nefunguje tachometr - rychlost ukazuje, ale kilometry nepočítá. Jezdit se s tím dá, ale není to ono. Asi máme díru ve výfuku, nefunguje ostřikovač a stěrače taky nejsou žádná hitparáda… prostě si ještě mákneme.
Máme jednu spřátelenou dílnu na Moravě, jednu kousek od Prahy. Velký značkový servis si nemůžeme dovolit, a ač jsme oba blázni do cestování autem, do automechaniků máme daleko… já nad otevřenou kapotou musím vypadat stejně komicky jako řidička z vtipu o blondýnkách. Možná se ale blýská na lepší časy. Vypadá to, že naše řady rozšíří jeden Polák - jeden z největších cestovatelských motonomádů v Polsku. Někteří říkají, že pije pivo s motorovým olejem a spí na posteli z pneumatik. My mu říkáme Radek. Účastnil se už, mimo jiných, v našich končinách neznámých, i cesty Dana Přibáně Trabantem do Jižní Ameriky. Má pár výhod - má neocenitelné zkušenosti s auty, motory a všemi těmi hejblátky, které motor pod kapotou obklopují. Dokáže partě zvedat náladu, je věčný optimista a umí použitelně česky. A pak má i nevýhodu, cca každých deset tisíc kilometrů ztratí pas. No nevadí, s tím bychom si když tak poradili - v nejhorším ho prodáme Afričanům na náhradní díly ;-).
Řešíme nejbližší budoucnost. Ve třech to bude levnější, ale budeme se do jednoho auta muset naskládat, i s pár pneumatikama, rezervníma součástkama, nářadím, proprietama na spaní jako stany, karimatky, spacáky a jinými zbytečnostmi. Prostě nevíme. Aktuálně Radka chceme. Radek taky chce. Ale ukáží až následující měsíce…
Určitě časem napíšu další článek, buď ještě před odjezdem, nebo až po návratu, abyste věděli, jak to dopadlo. Pokud naši skvadru ale budete chtít sledovat průběžně, mrkněte občas na naše facebookové stránky. Leden 2015 se totiž nemilosrdně blíží.
