Není všechno zlato, co se třpytí, a není všechno dolar, euro, libra nebo koruna. Při cestování občas narážíme na měny, nad kterými zůstává rozum stát, prostě naprosto nezapadají do schématu, na který jsme zvyklí. Pár takových mi rukama prošlo, a pár dalších bych rád v peněžence, a následně své sbírce měl.
Uzbecké somyMilan Hejral
Nejmenší "největší" bankovka
Říká se, že nejlepší má přijít na konec, ale dnes to nepůjde. Uzbecký som (slovo, kterým Uzbeci za dob spolku s Rusy označovali rubl) je měna, která je ze všech, které jsem se rozhodl přiblížit, sice asi nejlepší ve smyslu nejzajímavější, ale co se týče hodnoty, potácí se u samého dna. Po rozpadu SSSR, resp. až v roce 1994, byly v Uzbekistánu vydány bankovky o hodnotách 1, 3… 25 až sto somů. Inflace tomu ale chtěla, že postupně byly opuštěny drobné mince, nakonec i jedno, tří, pětisomové bankovky přestaly mít reálnou hodnotu. Naopak, ještě do konce milénia přibyly dvoustovky a pětistovky, v roce 2001 byly tištěny tisícovky. Ve snaze zastavit inflaci bylo rozhodnuto, že se s tištěním vyšších a vyšších hodnot dál pokračovat nebude.
V roce 2012, v době naší návštěvy, byl oficiální kurz 1850 somů za dolar. Za takový kurz dostanete peníze v bance nebo z automatu, oficiální směnárny nejspíše neexistují. Neexistují ani neoficiální, samozřejmě. Za vaše dolary vám totiž téměř každý místní utrhne ruce. V hotelu, v obchodě, v hospodě, v taxíku, všude tam vám dají načerno víc. V taxíku hned po příletu nabízeli 2500 somů za dolar. Taxikář měl somů plný kastlík u spolujezdce a bednu peněz v kufru. My jsme si počkali, a měnili za neoficiální, běžně akceptovaný kurz 2760 somů za dolarů. Za 100 dolarů, které jsme si každý do začátku vyměnili, jsme tak dostali 276 tisícovkových bankovek. Nejvyšší, tisícisomová bankovka, měla tehdy hodnotu cca 7 Kč. Peněženka je zbytečná, potřebujete velké kapsy nebo igelitku. Roli velkých bankovek hrají gumičkou nebo šňůrkou svázané paklíky po 100 tisících, často smíchané z pětistovek a tisícovek. Lidé si věří, málokdo to počítá. Počítají se jenom přebytky. Za svou stodolarovku tedy dostanete 2 paklíky a 76 tisícovek. Ty už je radno přepočítat.
Umíte počítat peníze? Místní počítají rychleji než mašinka na poště. Desetiletý Uzbek má v počítání větší praxi než paní za přepážkou velké banky v okresním městě. My ale téměř žádnou. Téměř jakkoli vysoká výplata u nás se dá poskládat z deseti bankovek, jakýkoliv nákup zaplatíte pěti. V Uzbekistánu se počítá. Pořád. Uzbeci nechápali, jak to, že neumíme počítat. Smáli se nám. Tak jsme jim říkali, že u nás peníze počítat nepotřebujeme.
Dostal jsem informaci, že establishment vyhodnotil situaci jako neúnosnou (ony ty paklíky peněz v igelitce dost váží), a nechal v roce 2013 vytisknout pětitisícovky. V roce 2012 jsme kromě pětistovek a tisícovek viděli menší bankovky jen párkrát. U jedné rodiny, pohozené na klavíru, dokonce mince. Dvakrát se nám stalo, že nám na pětistovku vraceli žvýkačky nebo zápalky.
Největší "nejmenší" platidlo
Jako každý správný diktátor byl Saddám na každé bankovce. Novému režimu se to moc nelílo, a tak se na přelomu let 2003 a 2004 začaly jedna ku jedné měnit "Saddámové" za nové dináry.
V době naší návštěvy Iráku byl kurz téměř 1000 dinárů za dolar, což se dobře počítalo, zejména proto, že brát si dolary do podobných zemí je pořád lepší než eura. Bankovky začínaly na 250 dinárech, horní strop není podstatný. Dostat se k penězům je jednoduché, směnárníci jsou všude na ulicích, nejsou to nějací pokoutní šmelináři, ale mají svůj krámek jasně označený. Nevím, jak to funguje v Bagdádu nebo Basře, ale v kurdské části země, v Irbílu nebo Dohuku, jsou lidé velmi poctiví. Směnárník, když si potřebuje odskočit nebo jde na oběd, přikryje svůj stánek s hromádkami peněz kusem hadru, okolní stánkaři mu na něj občas mrknou okem, a nic se neztratí. Stejně poctiví byli i s kurzy. Na kalkulačce ukázali kurz, občas vzali i protinávrh, vyměnili, nechyběl ani halíř.
Nejnižší bankovka (250 dinárů) tak má hodnotu skoro 5 korun. Mince, pro jejich nepopularitu, byly staženy z oběhu. Zvláštní. Z 250 dinárů dostanete čaj. Nelze zaplatit méně, můžete si ale koupit více zboží. 2 čaje stály taky 250 dinárů. Nebo pytlík housek. Nemůžete si koupit jednu. Tedy teoreticky asi můžete :-). Teoreticky dokonce existují padesátky, ale buď se nepoužívají, nebo byly vytištěny v poslední době. My jsme je tam tedy v roce 2011 neviděli.
Proč to trochu nezkombinovat?
Na libanonské měně není až tak nic zvláštního. Libanonská libra má relativně stabilní kurz 1500 liber za dolar. Co je na ní tedy zajímavé? Používají se jak libry, tak dolary. Pokud platíte 3000 liber, můžete dát dva dolary. Platíte 3500 pětitisícovou? Vrátí vám dolar. Dolary a libry lze jakkoliv kombinovat, vrátí vám taky různou kombinaci. Dolary pouze v bankovkách, mince se tady nepoužívají.
Je to zvláštní, a je třeba si na to chvíli zvykat. Prostě je třeba brát jednodolarkovku jako bankovku s hodnotou 1500 liber. Zvláštní, ale funkční. Státu se to ale zřejmě nelíbí - přesto, že takto to funguje na 95% procentech míst, státní organizace se tomu brání. Např. do vykopávek v Baalbeku vás pustí jenom za libry, alespoň je to proklamováno u vchodu. Baalbek je vůbec zajímavé místo. Hodně se mu věnoval ve svých knihách Karel May, a jako sídlo hnutí Hizballáh je trnem v oku libanonské vládě.
Podobná praxe funguje i jinde na světě, z doslechu vím třeba o Kambodži.
Koruna se dělí na sto halířů, dolar na sto centů...
Nemusí to tak být vždy, existují měny, které vůbec drobné nemají, třeba výše zmíněný irácký dinár nebo uzbecký som, v podstatě už ani my drobné nemáme. Pak existují měny, které sice drobné mají, ale schématu "hlavní měna má sto drobných" se nedrží. Když si odmyslím úplně zvrácený systém starých britských liber, je tady třeba Čína. Protože v říší středu všechno funguje poněkud jinak, měna se oficiálně jmenuje "rénmínbì", což znamená něco jako "lidová měna". Její základní jednotkou je známý yuan, kterému ale místní říkají spíše kuài. Ten se dělí na deset jiǎo, kterým ale místní říkají máo. No a 1 máo se dále dělí na deset fēn. Nejsou to peníze imaginární, nejnižší mincí v oběhu je opravdu 1 fēn, ikdyž šance ho mít v peněžence je mizivá. Něco jako kdyby se u nás platidlo jmenovalo koruna, základní jednotkou byl 1 tolar, který se dělí na 10 stříbrných, které se dále dělí na 10 grošů. Stříbrňákům by se ale mezi lidma říkalo zlaťáky, a tolarům ruble. Prostě chaos. Středověk.
Po výběru z bankomatu milionářem
Na závěr ještě jeden exkurz do jihovýchodní Asie. V Indonésii neplatí žádný z výše popsaných problémů, za 1 korunu dostanete přibližně 500 místních rupií. Za dva tisíce jste milionáři. Problém, na který jsme narazili, byly bankomaty. Málokterý bere Mastercard i Visu, musíte hledat, nebo zahrát správnou kartu. Málokterý bankomat vám dá víc, než milión, což jsou v přepočtu dva tisíce. A všechno se platí hotově. Záloha za auto je pas s vízem, auto stojí půl miliónu na den - na týden si musíte vybrat z bankomatu čtyřikrát. Nádrž benzínu stojí skoro milión. Hotel tři sta tisíc až půl miliónu na noc. Občas člověk potřebuje jíst, chce si koupit nějaký suvenýr, platí vstupné... a tak pořád stepuje u bankomatu a modlí se k valutovému bohu, aby něco dostal. Bankomaty dávají najednou dvacet padesátitisícovek, což je tak maximum, které pobere normální peněženka. Asi jsme si měli vzít víc dolarů :-).
Napadají mě ještě další měny - afghánský afgání, středoafrické franky by stály za zmínku, mexické peso taky není úplně k zahození. Venezuela má své kouzlo, v Podněstří mají na bankovkách továrny, a rumunské lei jsou opravdu hezké. Ale o těch třeba zase někdy příště. Fanouškem exotických měn by dnes byl určitě i Bedřich Smetana. V Guatemale je totiž platidlem Kecal (Quetzal).
Foto: Milan Hejral, Wikipedia
