Je lehce po půlnoci a já nastupuji do letadla do Vídně. Těším se, jak si z mobilu pustím připravený film a na vídeňském letišti budu moci po třech týdnech obstrukcí volně surfovat na vlnách internetu. Jenže mobil zůstal v Pekingu.
Uvědomil jsem si to někde na půl cesty mezi dveřmi letadla a sedadlem. Nemám telefon. Doprčic. Co teď? Vystoupit a jít ho hledat? Neodletět a pak řešit problémy v práci? Tudy cesta nevede. Bude třeba zmobilizovat všechny svaté abych mobil z pohodlí Evropy dostal z daleké Číny za mnou.
Je úterý, 18. září a já – stejně jako obvykle v letadle – neusnu. Asi tuším, kde mobil zůstal, dal jsem si před odletem sprchu a pár panáků v salónku... a nahrál si do mobilu dlouhý film na ukrácení času v letadle. Asi jsem to neměl dělat. Teď už je ale pozdě to řešit.
První, co mě ve Vídni na přestupu napadá, je Google. Kamarád, kterého jsem neviděl skoro tři týdny. Pořád funguje. Ptám se – mám s sebou naštěstí ještě notebook – jak dostat zapomenutou věc z letiště někde na druhém konci světa. A světe div se, existuje firma, která to řeší. Vyplňuji nějaký formulář a celkem v klidu pokračuji do Prahy.
Nechávám si zablokovat simku, vystavit novou, a dávám dohromady předchozí telefon, o kterém jsem doufal, že už ho nebudu muset použít. Abych ho dostal do provozuschopného stavu, musím se zbavit hodně užitečných aplikací. Mobil je pro mě něco jako švýcarský nůž, zastane tolik funkcí, že by to bylo na samostatný článek.
Přichází email od firmy, která by mi měla telefon na letišti vyzvednou a za tučný (nicméně oprávněný) poplatek z Číny zaslat. Odpověď je krátká a strohá: "Čínu neděláme". Měl jsem tušit zradu. Ale netušil. První pokus nevyšel.
Tak druhý pokus, kontaktuji všechny lidi, se kterýma jsem do Pekingu přiletěl z KLDR. Někteří z nich se v Pekingu jistě ještě zdrželi, někteří třeba cestují dále po Číně a budou se do Pekingu vracet. Dávám dohromady všechny fotky nafocené v Koreji k dobru a zasílám je ke stažení spolucestujícím s prosbou, zdali by neměli čas se na letišti po mobilu podívat, s popisem, jak vypadá, kde a kdy jsem ho nechal/ztratil, a kde si myslím, že by měl být k nalezení (tj. Ztráty a nálezy na Terminálu 3 pekingského letiště).
Dostávám zpět dvě odpovědi. Izraelka – říkejme jí třeba Sára – měla snahu, bohužel odlítala s manželem z jiného terminálu. Větší šanci měl Francouz, říkejme mu třeba Jean-Paul, který ještě asi týden cestoval někde po jihu Číny a pak se do Pekingu vracel. Odlétal ze správného terminálu, bohužel nešel pro telefon do ztrát a nálezů, ale do salónku, kde jsem ho nechal.
Tam mu sice nepotvrdili, že telefon existuje, ale dali mu číslo a mail (který není na webu), kde se to dá zjistit, a pak taky potvrdili, kde by přesně byl, kdyby se našel. Zpět už nemohl, už měl Čínské výstupní razítko. Fajn. Telefonní číslo má drobnou nevýhodu, zkouším volat, ale tak nějak neumím čínsky. Lepší bude mail, v dnešní éře překladačů se na nějaké základní úrovni domluvím i čínsky. Nedomluvím. Komunikace totiž probíhá pouze jednosměrně. Já píšu, oni neodpovídají.
Mezitím jsem rozhodil další sítě po svých známých, kteří by se čirou náhodou mohli v nejbližší době pohybovat po Asii nebo alespoň přestupovat v Pekingu. Podařilo se, měl jsem štěstí, začátkem listopadu v Pekingu přestupuje kolega z našeho neformálního cestovatelského kroužku, říkejme mu třeba Jan Novák. Snažím se mu vysvětlit, co kde a jak, Honza je ale zkušenější než já a tuší, že to v Číně nebude snadné. A nebude.
Protože všechny pokusy z konce září selhaly, čekám do listopadu. Honza po dlouhém vyjednávání telefon viděl. A dokonce vyfotil. Ale neznal PIN, IMEI, nedokázal věrohodně odpovědět na otázky, zda se telefon v Číně připojoval do místní sítě, zda se z něho telefonovalo... prostě úplné nesmysly. Letí do Austrálie a posílá mi zprávu a fotku, že telefon existuje, ale bude to chtít těžší kalibr.
Dávám dohromady dobrozdání s takovým kvantem informací, že by se člověka zželel i soudruh s nejtvrdším komunistickým srdcem. Posílám ho (podepsané samozřejmě) spolu s PINem, skenem pasu, čínského víza a vstupního i výstupního razítka Honzovi k vytištění a držím palce sobě, aby měl při cestě zpět štěstí, a hlavně jemu, aby se mu neopozdilo letadlo z Austrálie a taky hlavně kvůli dohadování s čínským úředním šimlem nezmeškal další let.
Den D-1. Osmý týden bez mobilu. Honza píše z Adelaide, že si tiskne moji improvizovanou plnou moc a mě nezbývá, než pokračovat v držení palců. Den D. Den rádiového klidu. Nevím, co se děje, ale chápu to, cesta z Austrálie je dlouhá. D+1 přichází email od Honzy:
Ahoj,asi Te nepotesim, ale mobil nebyl.... Vic za chvili....
Kámoš. Ví, jak potěšit. Infarkt, deset let života, všechny vlasy šedé. Nicméně za čtvrt hodiny přichází druhý mail.
Ahoj,dokoncim predchozi.Mobil nebyl ...... (kupodivu) nabitej... Mam ho v batohu, jsem v Helsinkach a dnes vecer dorazim do Prahy.
Nemůžu nechat nic náhodě. Podle mých záznamů jsem už byl na ruzyňském letišti asi stokrát. Jednou navíc už to zvládnu. Koukám, kdy přiletí první letadlo z Helsinek a jedu na Zličín. Zpoždění. No tak určitě. Bloumám po IKEA a pak už to nevydržím a jedu na T2.
Honzu rád vidím, ale mobil, mobil, to je teprve kamarád ;-). Shledání pod osmi týdnech odloučení, nebudu čekat ani den navíc.
A ano, pokud jste to dočetli až sem, jistě mi teď spíláte za to, že nadpis je clickbait, že jsem vlastně bez mobilu nebyl. Máte pravdu. Ovšem já jsem hračička. Vypiplat si mobil do stavu, abych s ním byl spokojený, všechno fungovalo, jak má, přesně jsem věděl kde co je, měl všude svoje widgety a podobně, mi trvá celý den. A ten jsem nechtěl ztratit – ne do doby, než budu mít stoprocentní jistotu, že mobil už nikdy neuvidím. Můj náhradní mobil byl něco jako hotelový pokoj. Tam si taky nevěšíte na zeď vlastní obrázky, neměníte bílé žárovky za žluté a neměníte pořadí televizních kanálů.
