Tanzánie je krásná země, kam se jezdí ze dvou důvodů. První ligu tam hrají bok po boku safari a nekonečné písečné pláže Zanzibaru. Při dlouhých pozemních přesunech ale narazíte i na další zajímavá místa.
Nemůžeme se přece celé dny potulovat autem po národních parcích s teleobjektivem na klíně a čekat, až nám budou skákat zvířata pod kola. Chceme vidět trochu víc, města mimo hlavní cesty a nějaké památky, které sice v Evropě nikdo nezná, ale to asi nevadí. Zastávám názor, že něco zajímavého se dá vždycky najít i tam, kde by to nikdo nečekal.
Vodopády v okolí Lushota
Lushoto je město asi hodinu cesty severně od hlavní silnice spojující Arushu s pobřežím. Přibližně čtyřicetikilometrová, ne úplně široká asfaltka, se kroutí mezi horami údolím řeky, a skoro pořád je kolem cesty nějaké osídlení. Studenti a žáci courají po silnici horem dolem, pořád jedeme kolem nějakých škol. Údolí je zřejmě centrem vzdělanosti.
Samotné město vypadá poměrně solidně, jsou tady banky, restaurace, ale proto jsme sem nejeli. Jeli jsme sem kvůli pizze... za asi 150-200 Kč, pro místní naprosto nedosažitelná... a ne až tak dobrá. Dělám si srandu, na pizze jsme sice opravdu byli, ale jeli jsme sem kvůli vodopádům. Kvůli nim, nějakým horským trekům a kvůlí té pizze (už toho nechám) sem jezdí zřejmě zejména domácí turisti, a možná, sem tam, i nějaký muzungu - bílý blázen.
Vodopádů jsme našli několik - na mapě, ale v reálu to je trochu horší. Značení veškeré žádné, cesty poněkud špatné, nepřehledné a pomalé. A úzké. A kopcovaté. Původní plán bylo ještě večer najít vodopád Irente, a přespat na nedaleké farmě. Plán to byl dobrý, ale někdo ještě lepší se rozhodl v údolí s vodopádem a vyhlídkou na něj něco pálit. Po příjezdu k vyhlídce vidíme... že nic nevidíme. Neplatíme tak ani vstupné a rovnou jedeme hledat ubytování do města, kam kouř, zdá se, nedosahuje. Irente si necháme na příště. Další den nás čeká hodně, hodně dlouhý přejezd a tak volíme vodopád Soni, který je v mapě jasně zanesen a narozdíl od jiných víme, jak se k němu dostat. V mapce je nakreslená branka... a když tam přijedeme, zjišťujeme, že je to škola. Soni Falls School. No tak jdeme dovnitř.
Ptáme se po vodopádu nějakého učitele, školníka či co, a ten říká, že máme počkat. Přichází nějaká učitelka a výběrčí vstupného, že prý tři tisíce za osobu. Dáváme jí za tři lidi deset, říká, že nám vrátí až půjdeme ven. A posílá nás kamsi do džungle po schodech dolů.
Po asi deseti minutách přicházíme k vodopádu, který byl slyšet už z dálky. Hezké místo. Máme pocit, že sem asi hromady turistů nezavítají ani v lepších časech, natož teď. Bůjvíjak dlouho už tady žádný běloch nebyl. Nejsme objevitelé jako Emil Holub, ale má to své kouzlo "najít" si svůj vodopád a mít ho na pár minut jen pro sebe. Tisícovka (deset korun), kterou nám učitelka už nevrátila - asi začalo vyučování - nás nějak zásadně nepálí. Přispěli jsme na příslovečnou školu v Africe.
Doba kamenná u Iringy
Při plánování cesty jsme tak nějak tušili, že chceme směřovat kroky (a hlavně tedy kola naší Toyoty) do města Iringa. A tohle město nás překvapilo. Čekali jsme Mordor v dopravě - Iringa je významnou dopravní křižovatkou - ale nestalo se. V porovnání s Arushou je tady provoz v pohodě. Nebo jsme měli štěstí. Našli jsme příjemné ubytování v jednom křesťanském hotelu - z nějakého důvodu tady ve městě zejména, ale i jinde v Tanzánii - ubytování často spadá pod nějakou misii, kostel nebo mešitu. Taky jsme tady viděli poprvé roušku - v hotelu byla ubytována skupinka Japonců.
Snídáme v kavárně s hluchoněmou obsluhou. Zajímavý zážitek. Zjišťujeme, že není o nic složitější, možná naopak jednodušší, domluvit se s hluchoněmým, ale inteligentním číšníkem, než s mnohými jinými a jinde, kteří mluví jenom svahilsky a absolutně nechápou, co bychom tak mohli chtít. Třeba jídlo. Zajímavá kavárna, která by se neztratila ani na hipsterském Karlíně. Něco takového jsme ve městě, o kterém jsme nikdy předtím neslyšeli (byť wikipedie tvrdí, že má milion obyvatel), nečekali.
Důvod, proč jsme ale do Iringy přijeli leží asi 20 km jihozápadně, nedaleko silnice směřující k jezeru Malawi. Je zde něco, co se jmenuje "Isimila Stone Age Site" a o čem jsme vůbec netušili, co si máme myslet. A tak nějak to nevíme pořád. Je tu obrovské parkoviště, muzeum a pokladna, zaplatíte vstupné a zaplatíte za průvodce, v našem případě průvodkyni.
Ta nás vede po asi 2kilometrové stezce a říká, že okruh má dvě části. První jsou jakési dvě boudy (možná jenom jedna) s nějakými pazourky. Tohle je asi ono. Nebo nevíme. Druhá část - která nás zlákala na fotkách - jsou jakési pískovcové sloupy. Takové zvláštní útvary stvořené nerovnoměrným usazováním vrstev a větrem. Možná i vodou, údolím vede potok. Každopádně je to zajímavé a nikde jsme nic podobného neviděli, v muzeu na parkovišti to jedna nástěnka přirovnávala k turecké Kapadokii. Těžko se to popisuje, podívejte se na fotky.
V muzeu pak najdete nějakou tu historii z doby kolonizace Němci, bitvy s místními kmeny, a hlavně nějaké lepší kamenné výrobky - hroty šípů, jehly, pěstní klíny, kladiva. Nic co byste neznali z Věstonic. Jen ta Venuše tady jaksi chybí.
Jeskynní malby v Kole
Hlavní město Tanzánie není, jak se možná domníváte, Dar-Es-Salaam. Už ne. Možná jste se to učili ve škole, ale už čtvrtstoletí to neplatí, Tanzanci si přestěhovali hlavní město do Dodomy. Trošku jako přestěhovat naše hlavní město do Pardubic. Dobrý nápad.
Z Dodomy se během čtvrtstoletí stalo sídlo různých firem a vládních institucí... a je to znát. V podstatě všechny hotely, které jsme našli, se zaměřovaly na jednolůžkové pokoje, businessovou klientelu, obchodní cestující a vůbec lidi na služebních cestách. V jednom takovém hotelu přespíme, za rozumnou cenu máme wifi, tři malé pokojíky, teplou vodu a venku dělají freshe za desetikorunu. Ráj na zemi.
Ráno snídaně - ta je prakticky vždy v Tanzánii v ceně - a už frčíme na sever, do 190 kilometrů vzdálené vesnice s poetickým názvem Kolo. V Kole je ústředí (rozuměj pokladna) čehosi jako národní park (spíš něco jako CHKO) s názvem Kondoa Rock-Art Sites. Do auta se vám tady nasáčkuje týpek (netušíme jak by to fungovalo, kdyby nebylo kam) a vede vás 10 kilometrů buší na parkoviště.
Odsud se již pěšky vydáváme do kopců na okruh, asi tak na hodinu a půl, ke třem místům "jeskynních" maleb. Jeskynních je v uvozovkách, protože to nejsou jeskyně v pravém slova smyslu, ale spíše skalní převisy. Místa, kam sice třeba nesvítí celý den světlo, ale taky tam neprší a tak se tady mohly malby uchovat po dlouhá tisíciletí - místní tvrdí i více, ale pravděpodobné stáří maleb bude kolem dvou tisíc let.
Převisy jsou na šikovných místech a určitě sloužily jako pozorovatelny. Takové primitivní strážní věže. Je odsud nádherný výhled do okolí, resp. byl by, jen by bylo potřeba trochu si pohrát se sekerou či pilou. Dobře by se odsud dávaly signály do vesnice, do údolí, pokud by se blížil nepřítel. Jenže to není jen tak, dělat před tisíci lety hlídku. Wifi nikde, mobily nikde, Mladá Fronta ani Ohníček ještě nevycházely. Teoreticky by už asi šlo sehnat Vergilia v originále... ale to by byla strašná práce. Prostě nuda. A tak si hlídači začali kreslit. Zvířata a lidi.
Asi tolik k zajímavým místům, která nemají se safari nic společného a měli jsme možnost (jeli jsme kolem) je navštívit na tanzanské pevnině. Možná ještě jedno jako malý bonus. Nedaleko parků Lake Manyara, Tarangire a Ngoro Ngoro Crater, je letiště nad městečkem Mto-Wa-Mbu. Na letišti je prodejna Tanzanitu, modrého drahého kamene, který se těží na jediném místě na světě, v malé vesnici pod horou Kilimandžáro. Součástí prodejny je i malé muzeum, jehož průvodkyně nás překvapila tím, že asi jako jediná v celé Tanzánii uměla opravdu krásně a plynně anglicky. Vstup je zdarma, jen zaplatíte 10 korun za parkování na letišti. Jestli si ale myslíte, že sem vede asfaltka a parkoviště je alespoň dlážděné... zapomeňte. Ta nevedla ani k vodopádu, ani k pískovým sloupům a už vůbec ne k jeskynním malbám.
V příštím - nebo jednom z příštích - článku bychom se mohli podívat na zajímavá místa Zanzibaru.
