Většina národa bere cestu na dovolenou autem jako nutné zlo. Kdyby s sebou neměli tunu věcí, raději by letěli. Já to mám naopak, letím někam, kde se dobře řídí. Tam sednu za volant a jedu. Klidně od rána do večera. 7 dní v týdnu.
V Evropě to málokdo chápe, ale mě prostě baví řízení, je to pro mě koníček. Auto nevlastním, ani nechci, služební nemám. Řídím pro radost z řízení, kochám se krajinou, a hodiny ubíhají. Ideální pak je neřídit u nás v Evropě, a neřídit na dálnicích. Z cesty do Brna má asi radost málo kdo, ani cesta po A6 do Frankfurtu není o moc větší povyražení.
Je u nás, podle počtu diskutérů různých automobilistických fór a fanoušků různých značek, nemalá obec fanoušků aut. Dlouhá léta jsem měl za to, že fanoušci aut je mají, opéčovávají a vylepšují proto, aby se jim s nimi lépe jezdilo, aby si cestu víc užili, aby měli jistotu, že dojedou. Ale není to tak - čím jsem starší, tím víc chápu, že mají rádi auto pro auto, jako sběratelský předmět, kus historie, který se, byť včera nový, stává zítra veteránem.
Mnohem víc než fanoušci aut jsou nám, úzké skupině fanoušků jízdy autem, podobní třeba horolezci. Mají touhu lézt, vylézt někam, riskují u toho život, baví je to, myslí na svůj koníček kudy chodí a když zrovna nikam nelezou, tak se na příští cestu připravují. Já to mám naprosto stejně. Mám touhu vybírat zatáčky v Coloradských lesích, projet si transamerickou dálnici, o život jde kolikrát taky (ikdyž ne tak často, jako u nás v přeplněné Evropě), taky mě to baví, občas se mi o cestě někam i zdá, a když zrovna nikam nejedu, tak příští cesty alespoň plánuju prstem po mapě.
Jsou na světě místa, kde je stále ještě řízení zábava. Napadá mě třeba Nový Zéland. Perfektní silniční síť, málo obyvatel, málo aut. A nádherná krajina jako bonus. Nebo Kanada - tam jsme se byli podívat vloni. Zajímavou zkušenost jsme minulý rok měli s Alešem Klonem na cestě do Afriky. Po vzoru trabantistů kolem Dana Přibáně jsme naprosto marným autem koupeným za cenu šrotu, po pár opravách, dojeli do malijského Bamaka. Projekt jsme nazvali "Favoritem do Afriky" a díky pomoci fanoušků a sponzorů jsme vybrali dost na benzín a letenky zpátky, a mohli se tak účastnit rally Budapešť-Bamako. A překvapivě jsme tam potkali podobné blázny. Třeba Srba, co jezdí každý rok. Švédy s nádherným Fordem Falcon. Slovince natěsnané v Renaultu 4, o dobrých 15 let starším, než náš Favorit. A nemohl chybět ani ten Traboš...
Nebylo to ale řízení, které by nám přineslo zvlášť velkou radost. Pár lidí se mě ptalo, jestli bych to jel znova. Možná. Ale už ne Favoritem. Každopádně toho ale nelitujeme. Poznali jsme pár super lidí, bez kterých bychom nedojeli, nebo by nedojel Favorit. Viděli jsme Saharu "zespodu", z jihu, a to se moc lidem nestává, málokdo se vydá dál než do Egypta, Tuniska nebo Maroka. Teď by to ale chtělo něco jiného. Pěkné cesty, dálavy, nějaký šílený cíl.
Aleš Klon, můj africký parťák, ten cíl našel. Šílený cíl. V motoristickém časopise našel článek party tří lidí, kteří si upravili větší kombík nebo malou dodávku, už nevím, a po osmihodinových směnách se za jízdy střídali. Osm hodin řízení, osm hodin navigace/spolujezdcování, a osm hodin spánku. Na matraci v kufru. Tímhle stylem doslova objeli Spojené Státy. Alespoň nakoukli do všech 48 států, s výjimkou odříznuté Aljašky a zámořské Havaje. To vše za něco přes 4 dny. Cca 10500 kilometrů.
Vybavte si naše cesty a představte si, kolik tak můžete za den ujet. Do Ženevy nebo do Paříže je to z Prahy tisíc kilometrů. Do Splitu taky tisíc. Plus mínus. Mám to naježděné, je to tak optimum, kolik se dá za den ujet, pak už toho máte plné kecky. A teď si představte, že jedete 2500 kilometrů denně. Denně! Týden. Průměr přes sto za hodinu. Zastávky jenom na benzín, ideálně synchronizovat s výměnou řidičů. Pod sedadlem připravený bažant, a v kufru toustový chleba a krájená vysočina...
První náš plán byl, že to zkusíme. Ve dvou to ale úplně nejde, třetího blázna nemáme, a tak to prostě nedáme za čtyři dny, ale za týden - mysleli jsme si. Pak jsme si to jeli vyzkoušet. Do Pobaltí. Pobaltí je kromě snad Skandinávie, kde jsem dosud nebyl, jediný region v Evropě, kde se hlavní silniční síť podobá většině USA. Malý provoz, málo obcí, cesta krásně ubíhá. A tak jsme v sobotu ráno vyrazili z Karviné s tím, že do půlnoci musíme dojet do Tallinu, tam se otočit, a do osmé večerní být zase v Karviné. Za dva dny ujet cca 3000 kilometrů. Tolik bychom potřebovali ujet, abychom náš "americký sen" stihli za týden.
Nestihneme to. Návrat zpět už byl za hranicí tolerance únavy. Jeden klimbal na sedadle spolujezdce, druhý se snažil neklimbat za volantem. Krize. Plán pro USA byl jet ve dne, a spát jenom každou druhou noc. A nebyl to dobrý plán. Takže jsme naši "dovolenou za volantem" natáhli na dva týdny, a budeme tak mít čas udělat si i nějaké zastávky, nebudeme se muset držet striktně nejkratší trasy z bodu A do bodu B, ale můžeme jet "kolečko", které nám značně ušetří poplatky za půjčení auta. Budeme mít víc času točit, fotit, a snad se najde i čas napsat nějaký článek na iDnes. Vyrážíme v sobotu z Chicaga, takže příští článek se nejspíš bude ve fučíkovském stylu jmenovat "Reportáž psaná za volantem".
Držte nám palce.
