Dopravní nehody se stávají. Co ale příliš nechceme a doufáme, že se to nikdy nestane, je dopravní nehoda v zahraničí. Protože v ČR auto nepotřebuji, nezbývá mi, než bourat na cestách. Jednou za deset let. Tentokrát v Tanzánii.
Je to již nějaký ten pátek, co se mi v roce 2010 podařila malá, lehká, taková ťukancová a zbytečná, nehoda v Sýrii. A je to už drahně let, co jsem o ní napsal článek s ironickým názvem Jak jsme se v Sýrii srazili s velbloudem. Po deseti letech a pár měsících na mě kolo štěstěny udeřilo znovu, tentokrát v Tanzánii. Mám já to štěstí...
Nebylo to nic velkého. Prostě jsem nacouval do zdi. Teda spíš takové zídky. První den v Tanzánii jsme si půjčili auto, zařídili pár věcí a odpoledne nám zbylo na návštěvu Národního Parku Arusha. Je malý, na půl dne tak akorát. Na úplně poslední zastávce před odjezdem, u odbočky k jakýmsi vodopádům, jsem při couvání šikovně přibral betonovou ceduli. Nebyla potvora vidět ani v jednom zrcátku, a auto nemělo žádné senzory. Prostě jsem to auto postavil na debilní místo.
Kdybych jenom najel nárazníkem do zídky při couvání, nic moc by se nestalo. Jenže já ji nevzal nárazníkem, ale náhradním kolem. To zapružilo a ocelová konstrukce na které bylo zavěšené, zapáčila plech zadních (pátých) dveří a vystřelilo zadní okno. Nádhera. Všude spousta skla, větrání zajištěno, nicméně auto pojízdné, a tak děláme fotky a jedeme na blízkou (fakt klika, asi kilometr vzdálenou) stanici místních parkových rangerů. Ptali jsme se, co dělat.
Koukli se na auto, na místo nehody (jestli jsme tam neudělali nějakou škodu na vybavení parku), mávli rukou že je to nezajímá, resp. že za ně je to v pohodě a máme si to řešit s půjčovnou. Tak volám do půjčovny, resp. na nějaké číslo, které je v autě. Což byl ten týpek, u kterého jsme si auto přebírali před pár hodinama. Jede to? Jede. Tak ráno přijeďte - čas kvapí a za půl hodiny bude tma.
Nejdřív tedy na hotel. Je od půjčovny asi dva kilometry, už to tam známe (spali jsme tam v noci po příletu než jsme si auto půjčili), mají tam dvůr, kde můžeme auto bez obav nechat přes noc. Uklízíme skleněný bordel, kterého je všude plno, i prach, který zadním oknem neúprosně proniká do vozu. A jdeme spát, hotel nám dává "náš" pokoj zase na jednu noc, doufáme, že to bude stačit.
Ráno do půjčovny. Šéfík to okoukne, vypadá optimisticky, že kolem poledne zavolá. Kvasíme na hotelu, a on fakt volá, že to má hotové. Vyměnil zadní dveře (má tam několik odstavených Toyot Rav4), někde splašil novou SPZku. Ne že by byla poškozená, ale na původních dveřích (modrých, to je důležité pro další vývoj příběhu) je podlouhlá, naše klasická evropská, zatímco nové (bílé) dveře mají prohlubeň pro SPZku "americkou", takovou tu vyšší a užší.
Tak konečně z Arushe ven. Nezajeli jsme daleko, tak možná 100 kilometrů, a kontrola. Doklady, klasika, hledáme za co by se dala dát pokuta. Aha... modré auto, bílé zadní dveře. Car is multicolor. Car in techničák is blue. Problem. Pokuta. Volám do půjčovny a vysvětluju, a úplně slyším jako se borec chytá za hlavu. Mám ho předat policajtovi. Něco si svahilsky švitoří, a pak že OK, že pokuta půjde za majitelem auta. Ještě si akorát necháváme vystavit papír, že jsme za tuhle ptákovinu pokutu už dostali, aby nám ji nedal nikdo další. Byly to mimochodem v přepočtu tři stovky. Asi za cokoliv se dávají tři stovky, myslím, že jsme je jednou později platili za rychlost.
S vědomím, že jsme pojištění a že oprava za nějakých 700€ není takový ranec, v klidu projedeme kus Tanzánie, auto na letišti v Arushe vrátíme a letíme dál na Zanzibar a pak domů (ano, byly doby, kdy ještě Tanzánie a Zanzibar nebyly na ose covidového zla).
Po příjezdu vyplňujeme na webu pojišťovny pojistnou událost, dokládáme potřebné doklady. Jenže britská pojišťovna je... britsky konzervativní, zatímco tanzanská půjčovna s holandskými vlastníky tak nějak hipísácky progresivní. Smlouva se potvrzovala zaplacením kartou, tj. neexistuje nic jako papírová, konzervativní, smouva, se dvěma podpisy modrou propiskou, ideálně razítkem, ve třech paré.
Mezitím vypršela splatnost faktury, kterou jsme zmiňovaných 700€ měli zaplatit. Převodem na účet do Holandska. Samozřejmě jsme se oháněli smlouvou s půjčovnou, kde jsme měli strop 200€, jenže smlouva byla šikovně napsaná tak, že neplatí, pokud si škodu na vozidle způsobilo vozidlo samotné... což se v podstatě stalo. Tak se alespoň domlouváme, abychom mohli zaplatit kartou, protože pojišťovna chce doklad o zaplacení škody kartou, nikoliv převodem.
Na jedné straně probíhá pingpong argumentů mezi náma a půjčovnou, která nechápe, proč a co a kde je problém, na straně druhé pingpong argumentů mezi náma a pojišťovnou, která nechápe, jak může platit nějaká smlouva, která je někde na internetu a není nikým podepsaná. Tady jsme zase tahali za delší konec my, protože smlouvu jsme dodali a nikde ve smluvních podmínkách pojišťovny nebylo nic o tom, že musí být podepsaná.
Nějaký týden-dva po splatnosti se podařilo s půjčovnou domluvit, že teda zaplatíme kartou, poslali link na platební bránu, my jsme zaplatili, vytiskli si potvrzení o zaplacení, poslali ho pojišťovně. Jenže pingpong s půjčovnou alespoň fungoval. Já mail v pondělí, půjčovna v úterý, já ve středu... a za týden-dva bylo vyřešeno.
Pingpong s pojišťovnou takhle hezký nebyl. Já píšu mail v pondělí, pojišťovna v úterý, jen o tři týdny později. Já týž den večer, pojišťovna za měsíc. Předáváme dál. Dopošlete tohle. Předáme to. Vyřizuje to oddělení X. Postupujeme to firmě Y. Musí rozhodnout Z. A tak pořád dál. Takový poměrně aktivně prožitý podzim. A zima. 16. března ale přišla skvělá zpráva: S potěšením vám můžeme oznámit... 18. března dorazily peníze přes kartu na účet. Půlroční snažení se vyplatilo. Ale byly to nervy.
Nerad bych, aby tenhle článek někoho od cestování do exotičtějšího zahraničí odradil. Jen je třeba počítat s tím, že když si chceme zorganizovat safari pro chudé po vlastní ose, může to s sebou nést nějaké vícenáklady a je potřeba mít rezervu.
