Pokrok nezastavíš, byť v případě Ruska to tak dlouho vypadalo. Fiktivní pozvání, vízová centra, poplatky... to všechno s cílem odradit co nejvíc turistů od návštěvy. Ledy se hýbou a situace se pomalu začíná měnit...
Kapitola první - píšu tři dny před odjezdem
V Rusku jsem byl před šesti lety, kdy jsem podlehl volání bříz a projel transsibiřskou magistrálu. Ne že by vyřízení víz bylo nějak složité, ale je to komplikace - zejména pokud nepracujete dvě zastávky tramvají od ruského vízového centra. A nějaké dva tisíce za fiktivní pozvání, samotné vízum a pak poplatek vízovému centru za to, že vaši žádost zkontroluje a předá ambasádě... Zařekl jsem se, že do Ruska nepojedu dokud se na tomhle systému něco nezmění.
Týden před koncem června přichází den D. Polské servery píší o zavedení elektronických víz, zdarma, pro Poláky, do Kaliningradské oblasti. O pár dní později spouští Ruská Federace informační web, ČR je (spolu se zbytkem EU) na seznamu zemí, které o eVisa mohou žádat. Zdarma. Bez pozvání. Bez nutnosti dokládat potvrzení o ubytování. Zdá se to všechno až moc jednoduché.
Hledám nějaký vhodný termín, ale na prodloužený červencový víkend už mám plán, na zářijový a říjnový už taky, jet tam z Prahy na otočku na víkend je kravina, šílenost, nesmysl. Dovolenou už nemám nazbyt, házím to za hlavu. Jenže pak píše Aleš, můj kumpán z cest do Mali a kolem celých Spojených Států:
Volba nakonec padá na druhý červencový víkend, doladíme detaily, počítáme kilometry (studie proveditelnosti) a vymýšlíme, co a jak dál.
Ruské ministerstvo zahraničí spouští systém žádostí o eVisa 1. července, v pět ráno koukám a už to jede. Chce to ale rezervaci hotelu (no jo, nemělo ji to chtít, ale chce) a fotku. Nechávám to na později, z vlaku do práce toho moc nevymyslím.
Rezervace být nemusí, ale povinný údaj je název a adresa hotelu a jeho telefonní číslo, ideálně ještě fax. Případně jméno, adresa, telefon a velikost bot člověka, u kterého budete bydlet. Plus milión dalších údajů o pase, cestě, a hlavně zaměstnavateli včetně telefonního čísla. Ale všechno se tak nějak dá. Dost porod je fotka, má předepsaných tisíc parametrů a systém nakonec každou posuzuje, jestli je dostatečně ostrá, krásná a reprezentativní. Na sedmý pokus o selfie mobilem se ale vše podaří a žádost je podaná. Čekáme dva dny (oficiální doba na vyřízení jsou čtyři dny), dostáváme zpět potvrzení s přepisy jmen do ruštiny a můžeme vyrazit.
Protože chceme jet autem, hledáme hotel, který má podzemní parkoviště. Alešovi sice platí v Rusku zelená karta, ale ne pojištění proti krádeži, a předpokládáme, že česká SPZka může být lákadlo. Podzemní parkoviště má snad jenom jeden hotel - příšerně drahý, ale "náš", kvůli vízum provizorně zarezervovaný hotel Ibis přímo v centru, má jenom hlídané parkoviště se závorou. Nedá se nic dělat, zůstaneme v Ibisu.
Když se nic nepodělá, vyjedeme (tři) z Prahy vlakem v pátek po práci, v Olomouci nás Aleš nabere a vyrazíme po D1 a polské A1 k severu. Do půlnoci bychom chtěli dojet k městu Toruň, tam přespat, ráno vyjet brzo a za tři hodinky bychom mohli být na hranicích a obědvat budeme už v Kaliningradu. Za odpoledne a večer si ho prochodíme, v neděli ráno se zastavíme někde na pláži okoupat v Baltu a pojedeme zpět přes celé Polsko do Olomouce...
Kapitola druhá - jak to celé dopadlo
A tak jsme v Olomouci. Cesta na sever, Polská silnice 1/S1/A1 je v částečné rekonstrukci, ale přesto ještě v pátek večer přijíždíme do vesničky u Toruně, kde spíme a ráno pokračujeme na hraniční přechod. Čekali jsme nějakou změnu (oproti tomu, co známe z jiných postsovětských hranic), ale nic. Klasická strategie: máme čas. Dvacáté auto na hraničním přechodě (Grzechotki), tři hodiny čekání. Na Poláky, na Godota, na Rusy. Další cesta do Mordoru? Nevíme, zda nás vůbec pustí, nevíme, jestli nepotřebujeme nějaký speciální papír k autu, nevíme, jestli nebude třeba něco platit... Ale daří se, nechtějí nic, co nemáme. Za hraničním přechodem jsme až kolem dvanácté, v jednu na hotelu.
Zítra ráno se chceme podívat někam k moři, a tak nám na prohlídku Kaliningradu nezbývá více než dnešních osm hodin světla. Ale což, to hlavní jsme stihli: chtěli jsme si prolézt (doslova, protože průchody mezi sekcemi jsou malé) sovětskou ponorku, několik parků, vyfotit Lenina, tank, dát si ruskou zmrzlinu, projet se na ruském kole, projít si zbytky historického centra, tj. kostela a pár domů opravených po druhé světové válce, a najednou... tma. To trošku přeháním, nebyl to až takový kvapík, stihli jsme v podstatě všechno, co jsme chtěli. Jasně, je tu víc náměstí, kostelů, historické brány atp., mohli bychom strávit víc času v muzeu Světového oceánu, ale nedá se nic dělat.
Druhý den ráno nám zbývá poslední povinnost - vidět moře. Když už jsme tak blízko Baltu, byla by škoda se nepodívat na pobřeží. Původně jsme měli vyhlídnuté městečko Světlogorsk, asi hodinu jízdy od centra Kaliningradu. Je tam pobřežní promenáda, pláže, a hlavně zajímavá lanovka spojující centrum právě s prostorem kolem moře. Vzhledem k situaci na hranicích a poslednímu vlaku z Olomouce do Prahy něco po deváté večer ale měníme plán. Vybíráme si Zelenogradsk, podobné městečko, jen bez lanovky, ale o půl hodiny blíže ke Kaliningradu, což nám dohromady ušetří hodinu jízdy.
Hraniční přechod (Gronowo) na cestě zpět je lepší, je tam míň kakabusů a výjezd z Ruska je jednodušší než příjezd, byť auto prohledávají všichni tam i zpět. V Polsku jsme něco lehce po hodině čekání.
Jet, či nejet, to je oč tu běží
Předpokládám, že Rusko bere Kaliningradskou oblast jako testovací, v roce 2021 má system eVíz spouštět pro zbytek matičky Rusi. Jen asi s poplatkem (mluví se o 50 dolarech). Uvidíme. Z Kaliningradu se za posledních pár let vytvořila výkladní skříň Ruska, oproti satelitním snímkům s Street View přibylo hodně hotelů a město vypadá značně lépe, než na co jsme zvyklí z jiných částí Ruska.
Pokud se tam chcete vypravit, asi vás nezastavím, a pokud nechcete, určitě vás nepřesvědčím. Je to na každém. Jen je to příležitost podívat se do země, která měla být dlouho naším vzorem, a přesto ji mnoho z nás nikdy nemělo možnost vidět. Jen bych doporučil alespoň prodloužený víkend, nebo třeba na týden a spojit výlet do Ruska s návštěvou Gdaňsku, hradu Malbork nebo čehokoliv, co vás po cestě zaujme. Třeba křesťanský Disneyland nebo polské Rio.
