Nebojte, tenhle článek nemá se současnou situací nic společného. Jen to, že jsme s autem na zemní plyn v Norsku dojeli do míst, kde žádný zemní plyn nebyl. A to autem, které to bez něj moc neumí. Byla to docela legrace.
Jednoho krásného dne takhle u piva jsme si říkali: kam bychom v Evropě mohli nejdál dojet? Istanbul? 1800 km. Nuda. Lisabon? 2700 km. Pěkná dálka, ale kdepak. Ač se to nezdá, nejvzdálenější rozumně dosažitelnou (Ural by byl asi vzdálenější) je sever Norska. Nordkapp. 3100 km jedním směrem. A to nejkratší cestou, a tou my zdaleka nepojedeme.
Už proto, že pojedeme autem na zemní plyn, tedy CNG (stlačený zemní plyn). Jedeme v době nízkých cen a míru, kilo plynu stojí kolem 20-25 korun. Spotřebu máme asi 4,5-5 kilo plynu na sto kilometrů, nádrž na 18 kilogramů nám umožní cca 400 kilometrový dojezd, od jedné "benzínky na plyn" - říkáme tomu "plyněnka", na druhou.
Naše vozítko, VW Touran, má ještě druhou nádrž. Na benzín. Papírově na 11 litrů. Počítá se tedy s provozem primárně na plyn, když vám dojde, můžete jet chvilku na benzín.
Z Prahy přes Německo do přístavu Puttgarden na ostrove Fehmarn se jede jedna báseň. Plyněnky jsou na každém rohu, už v době naší cesty v roce 2016 nebyl problém načerpat zemní plyn každých cca 100 kilometrů. Dánskem, z přístavu Rodbyhavn do švédského Malmö tankovat nemusíme vůbec, a ve Švédsku je to ještě taky v pohodě. Plyněnky jsou, jen si k nim musíme trochu zajet, nejsou úplně u hlavní cesty.
Poslední je ale v městečku Boden u nejsevernějšího výběžku Botnického zálivu, tedy Baltského moře. Čeká nás asi 800 kilometrů dlouhá cesta do norského přístavu Hammerfest, kde je nejsevernější plyněnka v Evropě. Vlastně sem vůbec nemusíme, Hammerfest je 56kilometrová zajížďka od hlavní silnice na Nordkapp a budeme se muset zase vracet. Už posledních skoro 400 kilometrů jedeme na benzín, plyn došel a nikde v okolí žádný není.
Jet Norskem na benzín pro nás znamená zastavovat přibližně na každé druhé benzínce. Nabrat do plna, a jet dál. Neriskujeme, máme kanystr, kdyby někde bylo hůř. A bude.
Přijíždíme do Hammerfestu, těšíme se na zastávku, procházku po městě a hlavně na plyn. Zase budeme moci ujet 400 kilometrů bez neustálých zastávek na doplnění naší 11litrové, nouzové, dojezdové nádrže. Jenže ouha. Plyněnka v Hammerfestu je mimo provoz. Na stojanu je přilepený papírek s lakonickým vzkazem: Omlouváme se, stanice je mimo provoz. Nejbližší stanice je ve městě Boden, ve Švédsku. 800 kilometrů odsud.
Tahle informace je nám platná jako mrtvému pršiplášť. Všichni to známe: Nejbližší pošta je na adrese XY. Nejbližší otevřená lékárna je tam a tam. Ale 800 kilometrů? Nejbližší benzínka je v Benátkách. Nikoliv nad Jizerou. Nepotěší.
Věděli jsme, že budeme muset hopskat po cca stokilometrových úsecích Norskem a Finskem až někde k městu Jyväskylä ve Finsku, minimálně 1000 kilometrů. Jak se ukázalo, museli jsme hopskat Norskem a Finskem od jedné benzínky ke druhé více než 2000 kilometrů. Potěší.
Už někde cestou na Nordkapp nám benzín došel. Doléváme z kanystru. Máme desetilitrový kanystr a do nádrže se nevešel. Ukázalo se, že papírově 11litrová nádrž má 9,6 litru. Ono není na škodu vyzkoušet si, jak se auto chová. Jaké to je jet na benzínku, naplnit nádrž po víčko a pořád ještě nedosáhnout zhasnutí hladového oka.
Nordkapp byl fajn, až na to, že tam byla mlha a nebylo nic nevidět. Takže vlastně nebyl fajn. Tenhle "nejsevernější bod Evropy" je ale tak trochu fejk. Nordkapp je totiž na ostrově. Dojedete tam autem, to jo, ale tunelem z pevniny. Prudce dolů, chvilku rovně, a pak zase prudce nahoru.
Chceme navštívit nejsevernější bod kontinentální Evropy, tedy nejsevernější místo, kam se dá dojet autem bez nutnosti podvádět, tj. jezdit trajektem nebo podmořským tunelem. A tím místem je maják Slettnes, devadesát kilometrů vzdušnou čarou, 440 kilometrů po silnici. Několikrát, z logických důvodů, stavíme na benzín. Plnou prosím!
Kousek před majákem Slettness, asi čtyři kilometry, je městečko Gamvík. Dojeli jsme tam jen tak tak, ale je tam benzínka, sice maličká, venkovská, ale teče. Co víc bychom na 71. rovnoběžce mohli chtít. A protože nechceme riskovat, dobíráme tam i cestou zpět na jih. Šli jsme na sever, tedy jeli, čtyři kilometry, a za dvě hodinky jedeme zpět na jih. Ujeli jsme osm kilometrů, ale další benzínka v nedohlednu. Bereme tedy po osmi kilometrech u stejné pumpy, u stejného pumpaře, necelý litr do zásoby. Tak malý odběr asi nečekal. Full, please.
No a teď už pohoda. Nejbližší plyněnka je odsud asi jen 1300 kilometrů. Benzínky jsou v rozestupech asi 50-80 kilometrů. Snažíme se předvídat, googlit, a brát jen na každé druhé. Ne vždy se to podaří, a musíme dolévat z kanystru. Je to řehole. Tak trochu předvídáme dobu elektrickou, kdy s levnějšími elektrickými auty bude potřeba "dotankovat" elektřinu každých 100-200 kilometrů. Jen s tím rozdílem, že nám nakapat 9,6litrovou nádrž trvá minutu, s placením tři. Umíme docela šikovně brát benzín až po víčko, i přesto, že musíme pistoli docela přemlouvat.
Hurá, jsme 250 kilometrů severně od Helsinek, u města Jyväskylä, a tam nastává největší luxus. Musíme tedy k čerpací stanici v nějakém statku zavolat telefonem obsluhu, ale po čtvrthodině odjíždíme s dobrým pocitem: můžeme jet dvě nebo i tři hodiny bez zastavení. Až do Estonska. Teď už bude vše jen zalité sluncem. Vracíme se přes Lotyško, Litvu a Polsko, a tam už je plyn k mání alespoň co 400 kilometrů. To už zvládneme. Byť pro normálního smrtelníka to ještě nebyla žádná výhra. A není to žádná výhra ani teď.
Na začátku jsem napsal, že tenhle článek nemá se současnou situací nic společného. Jednu poznámku si ale neodpustím - nechtěl bych teď vlastnit auto za zemní plyn. Zrovna před týdnem jsem jel kolem benzínky, kde ho prodávali za 90 Kč za kilo.
