Batman Nigde nepil Čaj. Tři turecká města s poetickými názvy.

Přes den jsme jezdili od památky k památce, ale večer bylo fajn najít si hotel někde mimo turistické atrakce. Proč ale nespat někde stylově, nebo alespoň ve městě s hezkým, alespoň pro nás Čechy poetickým názvem.

Prvním z těchto míst je Çay, tedy v přepisu do naší verze latinky "Čaj". Město u silnice spojující pobřežní Izmir s vnitrozemskou Konyou má název, který v turečtině, češtině a mnoha dalších jazycích znamená totéž. Čaj. Proč tomu tak je úplně nevím, mám ale za to, že kdyby u nás bylo město velikosti Havlíčkova Brodu s názvem Pivo nebo na Slovensku obdobně velká Borovička, jistě by se stalo poutním místem. Zejména pro fanoušky toho či onoho nápoje. Tady jsme ale žádnou souvislost nenašli.

Uprostřed města jsem čekal kruhový objezd se sochou čajové konvice v nadživotní velikosti, ale ani to se nekonalo... tedy kruhový objezd tam je, ale s nějakou nesouvisející věží.

Plánovat přespání v Čaji byl trochu risk, podle všeho je tam jenom jeden hotel na okraji, a kdyby byl náhodou obsazený nebo nesmyslně drahý, museli bychom na čaj v Čaji zapomenout, nebo si v Čaji dát jenom rychlý čaj a jet po silnici dál. Naštěstí se ale naše obavy nepotvrdily, a tak se ubytováváme (je nás sedm, potřebujeme tři pokoje a nebývá to snadné) a jedeme se do centra najíst.

Kdybyste do Čaje chtěli zamířit cestou z Pamukkale, což je jedna z pravděpodobnějších variant, využijte vedlejší silnici přes Dinar. Z nějakého důvodu se mi moc líbila. Krajina, málo vesnic, malý provoz. Ikdyž hodně úseků tureckých silnic stojí za to. Každopádně jsme tedy ubytovaní a jdeme do centra Čaje. Kdyby se v Praze nějaká čajovna jmenovala "Centrum čaje", zřejmě by tam měli lahodný nápoj na sto způsobů a za neporovnatelně vyšší ceny, než tady. Po nějakém rychlém kebabu (už jsme v Turecku třetí den a ještě jsme neměli kebab) sedáme do čajovny v parku. Čajovny, jakých jsou v Turecku tisíce. Na místě, kam se chodí bavit místní (zejména) muži, hrají karty, nebo obvykle jen tak klábosí. A nedělají tu nic jiného, než že roznášejí čaj. Žádné jídlo, žádná cola, žádný alkohol.

Čaj jsme dosud měli k snídani nebo obědu, ale ještě jsme nebyli v takovéto čajovně. Netušíme, kolik čaj stojí a tak si prostě objednáme sedm čajů. Při placení, neznalí místních poměrů, při vyslovení částky "on dört" rozumím "hundered" a platím tedy stovkou. Sto lir, tedy asi 140 korun tehdejším kurzem, mi přijde docela dost. Ale co, dvacka za čaj. Pohoda. Pikolík se zhrozí, někam odběhne a za chvíli se vrátí. S šestaosmdesáti lirami drobných. Čaj tak stál necelé tři koruny. Víme, že budeme večery trávit s místními v tureckých čajovnách. Ale ta v Čaji bude navždycky naše první.

Čaj nemusí stát nutně vždy dvě turecké liry, někdy stojí tři nebo v lepších podnicích dokonce pět. Rozhodně jsou ale čajovny fajn místo, kam zapadnout, když vás bolí nohy, zaprší, nebo si prostě chcete dát přestávku.

O pár dní později nás v Kappadokii chytá déšť. Všechno, co jsme chtěli vidět, jsme už vlastně viděli a tak bychom se potřebovali někde ubytovat. Abychom zachovali tradici měst se zajímavým jménem, nabízí se město Nigde, taková menší "Plzeň" při dálnici spojující hlavní město, Ankaru, s jižním pobřežím.

Do svého deníku jsem si tehdy zapsal:

Nigde je zajímavé místo. Našli jsme si tam pěkný hotel s dobrýma recenzema. Měl jenom jednu mouchu. Nigde, absolutně nigde v okolí se nám nepodařilo zaparkovat ani jedno, natož dvě auta. Zkoušíme další hotely víc od centra s parkovištěm, ale pro změnu zase nigde nemají místo. Skvělé město ... na sjezdu z dálnice Ankara-Moře, kdybyste se tu Nigde chtěli ubytovat. Jako my. Prostě tu nigde nezaparkujete a nigde nemají volné pokoje. Ani v asi dvacetipatrové Ramadě, kterou jsme se rozhodli pro dnešek zaplatit, byť nebyla nejlevnější. Tak si to Nigde strčte do Něgde.

Lehký problém s hotely v Turecku je, že hotel se turecky řekne "otel". Jenže slovo "otel" znamená asi tolik co ve francouzštině slovo "hôtel". Třeba ve spojení "Hôtel de ville" je to radnice. A v turečtině, hledajíc na Google mapách "otel" často narážíme na různé studentské koleje nebo policejní ubytovny. A tam nás ubytovat nechtějí.

Každopádně v centru nebylo kde zaparkovat, na předměstích neměli nigde volno, a tak jsme jeli hledat štěstí do sousedního města Bor. Kdybych měl pokračovat v příměru s Plzní, do Rokycan. Tam se nám daří, hotel přímo na hlavním náměstí s obrovskými pokoji, kde by se nás, za studenstkých časů, vyspalo na karimatkách pohodlně deset. Jeden dvojlůžkový pokoj ale vychází na pár stovek a karimatky stejně nemáme. Snídaně podle deníku za moc nestála, už si to fakt nepamatuju. Každopádně hotel i městečko byly fajn, z nějakého důvodu se s námi místní docela často dávali do řeči a ukázalo se, že to byli obvykle Albánci nebo Makedonci (severní, abych byl korektní).

Při povídání o čaji v Čaji jsem zmínil alkohol. Sehnat ho v Turecku nebývá problém, obvykle. Stačí hledat obchod s velkou modrou tabulí a nápisem Tekel. To je podobný eufemismus jako v Anglii nápis "Off Licence". Prostě obchod s alkoholem, jinde se alkohol neprodává (až na lepší hotely). No a tady v Boru jsme žádný Tekel nenašli. Nehledali jsme ho nějak urputně, v jiných městech nám obvykle skákaly modře zbarvené (představte si stánek v barvách Coca-Coly, jen modrý) prodejny samy do cesty.

Kdybyste se v těchto místech někdy ocitli, rozhodně nevynechejte návštěvu klášteru Gümüşler, kde za pár korun uvidíte poměrně hodně muziky.

Čím jsme více na východ, tím jsme troufalejší ve výběru hotelů. Obvykle si na různých vyhledávačích, nezávisle na ceně, nějaký hotel vytipujeme. Jdeme už i po čtyřech hvězdičkách, přijdeme na recepci a obvykle dostaneme cenu asi tři stovky na osobu, tak ani nemusíme smlouvat. A to se povedlo i ve městě Batman. Rozhodně doporučuji nevynechat. Místní hotel Mezopotámie, stejně jako množství dalších hotelů, cíli na obchodní klientelu. Ve městě totiž není vůbec nic, co by stálo za vidění, ale je tady kolem něco, co všichni chtějí a za čím sem všichni jezdí: ropa. Představte si Havířov. Před sedmdesáti lety tam nebylo nic, dnes je Batman město o velikosti Bratislavy. Město plné světel, fontán, moderních a širokých bulvárů naprosto v ničem nepřipomíná, že jste v Turecku.

Nás ale zajímá Batman. Chlapík v černém plášti. Není přece možné, že bychom při procházce po moderním centru města (hotel Mezopotámie je na hlavním kruhovém objezdu a náměstí) na Batmana v Batmanu nenašli nějaký odkaz.

A našli jsme, byť tedy ne žádný oficiální. Někteří prodejci ale dokázali využít shody jména a do loga své firmy si dali tvar nápadně připomínající logo světoznámého komiksového superhrdiny.

Na žádná další města s podivnými názvy, které by lahodily uším nás Čechů, jsme už v Turecku nenarazili. Určitě tam ale budou. Pokud o nějakých víte, podělte se o ně v komentářích a třeba se při příští cestě do Turecka já, nebo další čtenáři, v některém pokusíme přespat. Nebo si dát čaj.

PS: Článek byl napsán před zemětřesením v Turecku, cesta se uskutečnila na jaře 2022.