Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
V 90% zemí není půjčení auta žádná věda. Prostě si na internetu najdete nějaký srovnávač, kterých jsou desítky, zadáte kde si chcete auto půjčit, na jak dlouho, a vypadne vám seznam aut u různých půjčoven, ze kterých si podle recenzí vyberete na stupnici cena-kvalita tu, která vám dává největší smysl. Obvykle ta nejlevnější má špatné hodnocení, tak ji přeskočíte, ty nejdražší jsou obvykle kvalitní, ale zaplatíte raketu. Hledáte něco uprostřed.
Zbývá 10% zemí, kde to tak jednoduché není. Vyhledávače a srovnávače tam nefungují, nebo toho v dané zemi nefunguje daleko víc. Třeba se tam nedá dostat, nevydávají se víza, nelze se tam pohybovat bez průvodce nebo je tam třeba válka. Nebo je to Írán.
Tam se totiž dostat dá, víza se vydávají, dá se tam (pokud nejste ze země zapletené do kauzy Argo) volně pohybovat a válka tam není. Jenže ta země nefunguje úplně normálně, a to z velké části kvůli sankcím.
Když budete hledat, najdete vícero půjčoven nebo webů, kde si můžete auto domluvit. Ať už si vyberete tu či onu, bude mít hodně podobnou nabídku. Peugeot Pars (faceliftovaný Peugeot 405), Peugeot 207i (hybrid mezi 206 a 207), a možná pár čínsko-íránských nebo korejsko-íránských modelů. Ano, po Íránu se prohánějí koncepčně 30-40 let stará auta a když budete mít štěstí, jedno takové dostanete fungl nové od půjčovny.
Pokud si myslíte, že si nějaké auto naklikáte v rezervačním systému, zaplatíte kartou, vytisknete voucher, na místě podepíšete smlouvu a odjíždíte, tak jste trochu na omylu. Všechny agentury (zkoušeli jsme tři) fungují stejně: začne si s váma psát někdo od nich na WhatsAppu (pokud nemáte, myslím, že si v Íránu auto nepůjčíte), a paralelně si s váma začne psát někdo druhý na WhatsAppu. Nevíme, kdo to je, počítáme, že je to člověk ze Saadatu. Saadat je taková místní "Mototechna". Prostě ta firma, co vlastní ta auta, se kterýma budete jezdit. Sáhodlouze s vámi bude domlouvat, co vlastně chcete, kolik to bude stát, kolik máte kilometrů denně v ceně, kolik budete doplácet, to celé v dolarech (přestože ceník byl v eurech, nebo taky naopak).
Třeba vám cenu ani neřekne, protože je moc brzy. Inflace je svině, když si budete půjčovat auto v březnu, nejspíš vám řeknou ceny někdy v únoru. Do té doby nevíte, kolik budete platit. Výhoda je, že platíte až na místě. Platit nebudete asi tak úplně za auto, které jste si z nabídky vybrali, ale za auto, které bude v dané době k dispozici. My jsme si vybrali MVM Arrizo, relativně moderní čínské auto (Cherry Arrizo 5) vyráběné v íránském Bamu. Měsíc před odjezdem jsme dostali na výběr: Peugeot Pars nebo 207i. Co naplat, že mají v nabídce 15 modelů. Ber, nebo nech být.
Na místě nás měl někdo čekat u jakési kavárny. Říkejme jí třeba "Kavárna Atlantik" (fakt si nepamatuju jak jsem to tam jmenovalo). Po příletu do Íránu máte drobný problém: nemáte internet, takže nemáte ani funkční WhatsApp. Což je trochu problém: borec u kavárny sice byl, ale seděl mezi pasažéry, kteří na něco čekali... zatímco my jsme čekali aktivního týpka s cedulkou a jménem. Žádná kancelář, nic, nakonec jsme ho poznali podle trička s nápisem Saadat. Ten zavolal jiného týpka a šlo se na věc.
Prohlídka auta v noci v tmavých garážích, placení v hotovosti, záloha v hotovosti. Ráj pro lidi bez kreditky, zatím asi první země kde jsem si půjčoval auto (třeba z padesáti) kde to šlo bez kreditky. Nějaké základní informace o tom, že o mýtné brány se nemusíme starat, že jsou zaplacené, a s benzínem nebude problém a že žádnou kartu nepotřebujeme. Fajn. Byl trochu problém se z letiště dostat, protože nemáme lístek na výjezd z parkoviště. Týpek zmizel, internet stále nemáme, naštěstí jsme lístek našli zapadlý pod sedadlem a můžeme jet.
Mýtné brány jsou fajn. Většinou jsme schopní u levých pruhů identifikovat, že je tam nějaký automatický průjezd bez placení. U dvou bran někde v zapadákově u hranic s Irákem a Tureckem se ale platilo. Platili všichni. Asi jiný provozovatel.
Benzín má v Íránu svá pro a proti. Je sice prakticky zadarmo (pro turisty a místní nad limit za korunu padesát), jen pro jeho odběr musíte mít jakousi kartu. Tu my samozřejmě nemáme. Ona taky není potřeba. Když ji nemáte, je třeba dohnat pumpaře, on vám kartu vloží do automatu a zadá PIN (když víte co a jak, tak vám ji dá, vy si ji vložíte do automatu sami a PIN 1111 si zadáte taky sami). A můžete tankovat. Karta nemá nic do činění s placením, jen vám určí cenu. Místní mají nějaký objem měsíčně levnější (75 halířů), myslíme si, že 50 litrů. Taxikáři neomezeně nebo mnohem více. I tak jezdí spousta místních na CNG, které je ještě levnější. Benzínky na benzín, naftu a CNG bývají obvykle oddělené - někde mají jenom naftu, někde jenom benzín, někde mají kombinaci. Těžko to predikovat. Někde třeba ale nemají benzín vůbec, nebo vám ho bez karty odmítnou prodat. Stalo se nám to vícekrát, ale jenom na jednom místě - v okolí města Bam. Rafičku ukazující polovinu nádrže jsme tak prohlásili za hladové oko a brali kdykoliv jsme klesli pod půlku. Stejně nám obvykle prodali jen 30 litrů, což tak akorát vycházelo. Zvláštní systém. Ovšem - za cenu kafe na německé benzínce máte v Íránu to kafe taky. A plnou k tomu jako bonus.
Když pominu ukrutně drahé parkoviště u Persepole, není se třeba parkování bát. Netušíme, kolik stojí třeba na letištích, ale cenu na běžných městských parkovištích se nám za několik hodin parkování, ani za parkování přes noc, nepodařilo vyšroubovat přes 20 korun. Což je pravda 13 litrů benzínu, ale dá se přes to přenést. Obvykle se parkuje na ulici nebo v hotelu zadarmo.
Už se nám několikrát stalo, že jsme museli s autem vyhledat pobočku půjčovny, protože se rozstvítila nějaká kontrolka nebo byl s autem jiný problém (třeba jsem ho nabořil). Poprvé jsme ale museli do servisu, protože tak rozhodla půjčovna. Před Šírázem, po asi 3000 ujetých kilometrech, nás poslali na výměnu oleje. Naštěstí to nebylo na dlouho. Jen jsme si museli trošku zajet.
Auto mělo podle agentury neomezený limit kilometrů, nicméně Saadat určil že bude možné ujet maximálně 300 kilometrů denně. Tj. na našich 17 dní 5100 km. My jsme původně chtěli auto jenom na 15 dní, ale protože jsme potřebovali i tak ujet 6000 kilometrů, nechali jsme ho dva dny stát na hotelovém parkovišti. Vygenerovalo nám tak 600 kilometrů. Dalších 900 kilometrů (3 dny) jsme si museli doplatit. Obvykle se doplácí za kilometr navíc (třeba 3 Kč/km). V Íránu se dopláci dny navíc. Takže přestože jsme v Íránu byli 17 dní, museli jsme si půjčit auto jakoby na 20 dní. Tak to tam prostě funguje.
Největší paradox byl, že když jsem se zkoušel se Saadatem domluvit napřímo, nechtěli jinak než maximum 200 kilometrů denně. To bychom museli doplácet 13 dalších dní, a to jsem opravdu nechtěl. Před vrácením auta se asi 5x ujišťovali (Saadat i agentura), že platí vrácení v 10 hodin. Dorazili v 10:30. Však co, pohoda. Oni měli v ruce trumfy, obálku s naší hotovostní zálohou. Kdyby nedorazili vůbec... nevím. Vůbec netuším, jak bychom to vyřešili. I tak jsme stihli check-in na odlet do Istanbulu a domů jen tak tak.
Přední odborník na turistiku v Íránu Vladimír Váchal na jedné ze svých přednášek prohlásil, že v Íránu je složité půjčit si auto. My jsme to pochopili tak, že to jde. A když to jde, tak to i uděláme. Ukázalo se, že je nesnadné si ho nejen půjčit, ale i vrátit. Írán je prostě taková zvláštní země.
PS: Pokud by vás Írán zajímal více, můžete si přečíst článek o cenách v Íránu a o zvláštní místní měně.
