Nemožné se stalo skutečností. Asi jen málokdo by čekal, že se vliv českého génia přelomu století, Járy Cimrmana, podaří rozšířit za hranice naší země, respektive našeho jazyka. Text hry Záskok, plný slovních hříček, obratů, které může pochopit jenom rodilý Čech, historických souvislostí a narážek, se nicméně Brianu Stewartovi a Emilii Machalové podařilo převést do angličtiny natolik dobře, že se publikum bavilo stejně, jako na českém představení, a to i přes drobný hendikep - na Cimrmany totiž publikum chodí i kvůli známým protagonistům, kdežto anglickou verzi secvičili méně známí herci. Ti ale, na rozdíl od Svěrákovy party, vládnou angličtinou, co by rodilí mluvčí.
Nejsem skalní Cimrmanista. Viděl jsem většinu her, ale ne všechny. V divadle asi jenom tři nebo čtyři. Záskok (v angličtině "The Stand In") byl první, kterou jsem viděl v televizi, i první, kterou jsem viděl na divadelních prknech. A po včerejší premiéře i první (snad budou časem i další), a dokonce jako jeden z prvních, v anglické verzi.
Včerejší vyprodané žižkovské divadlo dokázalo, že když se chce, sejde se skupina nadšených herců, lze dokázat zdánlivě nemožné. Ve stejných kulisách, se stejnými kostýmy s krátkým úvodem pro Nečechy, který diváka se slabšími znalostmi reálií uvedl do historických souvislostí, se odehrával děj naprosto stejný, a text byl přeložen do nejmenších detailů opravdu výborně. Kdo hru zná, musel se mu český text automaticky nabízet - hra je doslova protkaná nesmrtelnými hláškami. A taky českými jmény, se kterými se musel americko-australsko-britský ansámbl poprat. Jména postav, přítomných i nepřítomných, českých měst a míst, totiž zůstala. České Budějovice, František Křižík, Ladislav Stroupežnický nebo hora Říp, jsou pro anglicky mluvící opravdovými jazykolamy. Poprat se musel i s tím, že publikum každého mistrovsky vystřiženého "Stroupežnického odměnilo potleskem, tedy nejspíše v místech, kde jej herci dosud nečekali.
Dorazilo publikum, složené jak ze skalních fanoušků, kteří přišli, protože chtěli vidět, jak se hra povede, anglicky mluvících imigrantů či příbuzných, nebo studentů angličtiny. A dobře se bavilo. Nebylo to určitě vůbec snadné, pobavit jak diváka, který chce slyšet, jak jeho oblíbená hra v angličtině "dopadla", tak i diváka, který o Cimrmanovi dosud nic neví, nebo se dosud pro neznalost jazyka s jeho odkazem nemohl seznámit, a má jen zprostředkované informace.
K nejvýraznějším hercům patřili Brian Caspe coby Karel Infeld Prácheňský alias Vavroch a Peter Hosking v roli Doktora Vypicha, u kterých jsem měl pocit, že je znám - mají za sebou oba poměrně obsáhlou historii u filmu. Výborný byl také principál souboru a zvědavý invalida v jedné osobě - Ben Bradshaw.
Celou dobu jsem nenápadně vyhlížel Zdeňka Svěráka, netrpělivě sledujícího hru od zadního vchodu. Svěrák se ale objevil až na děkovačce, kde přebíraje poděkování od herců, sám složil poklonu Ladislavu Smoljakovi.
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý - a každý angličtinou vládnoucí fanoušek Divadla Járy Cimrmana by měl představení vidět. Přijede k vám rodina z Británie nebo Ameriky? Vezměte je na The Stand In. Protože to stojí za to. Jen si dávejte pozor, kam si sedáte. "Tady nalevo, tady totiž vždycky sedí blbci."
Fotografie: Webové stránky webu Žižkovského divadlá Járy Cimrmana (www.zdjc.cz).
