Nad volbou Jana Fischera jsem doposud nepřemýšlel, vybíral jsem mezi jinými kandidáty. Jako kandidát má několik nevýhod, které by podle mého názoru samy o sobě k jeho zvolení nemusely stačit. Jenže my jej musíme ze svahu jeho klesajících preferencí ještě skopnout. A s tím nesouhlasím a je to dokonce příčinou toho, že bych možná začal nad jeho volbou přemýšlet. Z protestu proti tomuto kopanci.
Velkou nevýhodou Jana Fischera je jeho nestranictví, resp. protistranictví (podmnožina nestranictví). Rozdíl je v tom, že nestranickému kandidátu podpora politické strany nevadí, klidně dá najevo, že se mu postoje některé z nich libí, i když není jejím členem a v mnohém s ní také nesouhlasí. Protistranický kandidát se vymezí proti dnešnímu politickému stranictví jako takovému, kritizuje stranickost jako příčinu současné krize české politiky. Toto dělá Jan Fischer – a dělá chybu.
Tato strategie zafungovala na počátku jeho kampaně. Tím, že oznámil svou kandidaturu dříve než jiní kandidáti, kteří nejsou spjatí s žádnou stranou, přilákal některé naštvané potenciální voliče, kteří tajně doufali v kandidáta současným stranictvím nepolíbeného. Jeho preference se vyšvihly nahoru. Jenže nebyl jediný, kdo se snažil zaplnit nestranickou „díru na trhu.“ Případnou podporu mezi studenty mu v tomto směru sebral Vladimír Franz, který je kandidátem nejen nestranickým, nýbrž také nepolitickým. To Fischer dokonce chvíli zastával nejsilnější ústavní funkci ve státě.
S postupem kampaně se však kandidát musí projevit. Hesla jako slušnost nestačí. Občané v přímé volbě chtějí znát i jakýs takýs názorový profil kandidáta. Ten však Jan Fischer najít nemůže, nebo jej dostatečně neprezentuje – díky svému protistranictví. Nechce být modrý, oranžový ani žlutý? V tom případě musí zůstat šedý. Neodkrytím karet tak může jen velmi obtížně brát voliče stranických kandidátů. Musí cílit pouze na ty, kteří jsou naštvaní z politiky, na ty nerozhodnuté. Jenže ti jsou první ze všeho vrtkaví a nedisciplinovaní. A nejvíce dají na televizní debaty. Potom stačí jedno nevýrazné vystoupení v Hyde Parku a jedna prohraná šaškárna na Primě se Zemanem a ztráta preferencí je na světě.
Svým protistranictvím si sám zavřel dveře podpory některé z politických stran. I když i jen jako pouhý nestraník by v tomto měl nevýhodu. Stranický kandidát má jedno nesporné plus. Jeho straničtí kolegové mají přeci jen určitou mediální váhu, mohou jej podpořit, mohou se jej zastat. A nejen oni, také lidé s kandidátovou stranou názorově spjatí, například z intelektuální či umělecké sféry. Toho výborně využil Jiří Dienstbier. Jména jako Jan Keller, Eliška Wagnerová nebo Erazim Kohák jsou jako podpora zárukou kvality, i když s nimi nemusíme sdílet jejich myšlenkový proud. Názorově poněkud šedý Jan Fischer musí sázet na ještě názorově nevýraznějšího Jana Pirka. Na své finanční podporovatele se spolehnout nemůže mediálně (viditelně) vůbec, to jsou osoby, které se před kamerou moc rády neukazují. Musí tedy bojovat sám.
A takto osamocený, navíc v čele pelotonu, je nejviditelnějším cílem pro různé útoky. Dělá chybu, že asi nesleduje silniční cyklistiku. Ostatním kandidátům rozráží vzduch, je vždy první na mediálním pranýři, zatímco protřelí harcovníci Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg se drží za ním a čekají na závěrečný spurt. Jenže nejsou to tito pronásledovatelé, kdo Fischerovi kopnou do kola, když už jede mírně z kopce. Jsou to diváci okolo, největší znalci cyklistiky, kteří sami jezdí na kole maximálně do obchodu.
Znalci typu Tomáše Hanáka, Kryštofa Michala a jiných přemluvbábovských antikomunistů na internetu. Předhazovat Janu Fischerovi členství v KSČ, kdy byl pouhým řadovým členem, za které se omluvil a uznal svoji chybu, je podle mě prostě kopanec. Od revoluce nikterak nenaznačil svoje sympatie s komunismem, naopak teď dokonce tvrdí, což je však poněkud pokrytecké, že by nejmenoval vládu opřenou o komunisty. A povšimněte si, kdo je nejčastější hlásnou troubou protifischerovského antikomunismu, do značné míry primitivního, když jako jediný indikátor bolševictví považují členství ve straně, která měla ještě v lednu 1989 přes 1,7 milionu členů. Většinou to nejsou bývalí disidenti, jsou to často lidé, kteří vůbec neměli možnost projít si zkušeností, kterou prošel Jan Fischer.
Pokud bych Janu Fischerovi svůj hlas přeci jen hodil, nebude to z lítosti. Svou kandidaturou moc dobře věděl, do čeho jde, že předvolební boj není záležitost rukaviček. Bude to z protestu, z protestu proti primitivnímu kopanci, který Janu Fischerovi zasadila část české veřejnosti. Pokud bych Vám, pane Fischere, svůj hlas nakonec dal, poděkujte Tomáši Hanákovi nebo Kryštofu Michalovi.
