Co chtít (reálně) od prezidenta... a demokracie?

Ve videopozvánce na dnešní již skončenou akci s názvem „Chci si s Vámi promluvit, pane prezidente“ organizátoři akce vyčítají Miloši Zemanovi především to, že národ nespojuje, ale rozděluje, a tím porušuje slib, který dal občanům. Přijde mi chybné kvůli tomuto vyzývat někoho k odstoupení, stejně jako bylo chybné ze strany prezidenta Zemana něco takového slibovat.

Již prezidentská kampaň byla plná slibů o tom, jak se kandidáti stanou „prezidenty všech občanů“, i straničtí kandidáti se prezentovali jako nadstraničtí sjednotitelé, jako svého druhu budoucí samozvané symboly. 25 let od listopadu 89, kdy je naše demokracie přes všechny své nedostatky zavedená, je však těžké stát se symbolem-sjednotitelem – a není to ani vhodné.

Situace v roce 1989 byla jiná. Vypůjčíme-li si slova politického teoretika Ernesta Laclaua, ztratil komunistický režim svůj konkrétní význam a byl ztělesněním útlaku obecně, překážky jako takové. „Jelikož byl režim chápán jako symbol útlaku obecně, všechny utlačované skupiny ve společnosti žijí na chvíli v iluzi, že všechny nenaplněné požadavky (...) budou naplněny.“ V takovém případě je na místě vtělení opozice proti útlaku jako takovému v osobě disidentského prezidenta Václava Havla s jeho ideou „života v pravdě“.

Pro zavedenou demokracii je však typické to, že existuje jistá mezera mezi formou jejích institucí a obsahem, kterým je tato forma vyplněna. Podle Laclaua je důležité to, aby bylo možné obsah měnit, aby žádný obsah s formou nadobro nesplynul: „jestli je demokracie natolik spojena se substantivním obsahem, vytratí se jakákoli možnost hegemonické reartikulace.“ Zemanovy výroky během návštěvy Číny vyvolaly oprávněný politický nesouhlas, ale pokládat je za zpronevěření se funkci prezidenta nepovažuji za šťastné. To by vedlo právě k nucenému srůstání formy a obsahu, k situaci, že určujícím obsahem formy prezidentské funkce musí být například podpora tibetské exilové vlády apod.

Přímá volba prezidenta ve spojení s naší tradicí silně názorově vyhraněných prezidentů ke sjednocení národa povede jen velmi těžko. Je důležité si uvědomit, že v době, kdy není v dohledu zhroucení režimu samotného, bude boj o prezidentskou funkci bojem politickým, nikoli morálním. A tedy, že i prezident bude politik, nikoli morální lídr. Zmíněná videopozvánka si však představuje opak: „Nenaplňujete úřad prezidenta obsahem, který má z popisu funkce mít. (...) Nepěstujete morální hodnoty národa a nechráníte naši čest.“ Jistě, bylo by pěkné, kdyby se morálně, ne však moralisticky!, prezentoval, avšak politik vždy znamená straník (ve smyslu názorového stranění) a stranění vždy znamená rozdělování. A buďme za toto stranění rádi, neboť to dělá demokracii živou.

A to je důležité i ve vztahu k odkazu Václava Havla. Moralizace v tomto smyslu znamená stavění jeho osoby nad politiku, jeho ztotožnění se zdánlivě bezrozporným pojmem „lidských práv“. Václav Bělohradský správně upozorňuje na to, že tzv. havlismus „škrtá to, co jedině dělá nějaké ideové dědictví ‚živé‘ – jeho rozpory.“ Proto je třeba podle Bělohradského nutné oživovat to, co je v Havlově odkazu kontroverzní a politicky konfliktní, například jeho odpor k vývoji globalizovaného kapitalismu.

Tak je tomu například i v USA s osobou Martina Luthera Kinga, kdy se konzervativní interpretace jeho myšlenek zužuje na několik nerozporných vět o mezirasovém soužití a zapomíná se na palčivější stránky jeho díla, například ztotožnění rasových problémů s třídními. I u Václava Havla bychom si měli dávat pozor, abychom z něj nevytvářeli prázdný symbol, v čemž mu právě jeho velcí podporovatelé dělají medvědí službu. Vtažení do debaty, ne, jak vtipně poznamenávají Bělohradský či Jaroslav Fiala, „redukce na papundeklové metafyzické řeči vhodné pro Forum 2000“, to je přínos pro zdravý demokratický konflikt.

Demokratický konflikt spočívá především v politické kritice současného stavu, nikoli v morálním a politickém disentu. Disent, na rozdíl od politické kritiky, podle Bělohradského přichází se substanciálním, ne formálním, pojetím reprezentace. To pak vede k tomu, že tzv. „morální elita“ lamentuje nad tím, když je zvolen zástupce „lumpendemokracie“, což podle této elity „je jen dokladem morální zaostalosti celé společnosti“ (viz opět videopozvánka: „Ale co chceš jako tady s tím národem, jako dyť tady všichni docela obstojně chlastaj...“).

I podobné postoje bohužel přispívají k depolitizaci konfliktu a k tomu, že se na místo tvorby se střídajícími vládami se střídajících politik zaměřujeme na tvorbu statické sjednocující politické morality, která je však v demokracii spíše bojem s větrnými mlýny. Nehledě na to, že překotná moralizace „červené karty“ vede až k nabourání samotné památky 17. listopadu, kdy při dnešním odhalování pamětní desky na Albertově vyzněl do prázdna nejen projev Zemanův, ale i třeba projev rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy...