Láska je vlastně jediná odpověď

Ve své podstatě, když se nad tím tak zamyslím... o co tady vlastně jde? Mě, tobě.... nám všem. No o lásku, ty vole. Vlastně jde vždycky o lásku. 

Války. Rozdíly. Rozdílné názory. Jiné světy. Jiné mentality. Jiný život. Jiné barvy. Ve své podstatě se může zdát, že jsme všichni různorodí. A jiní. Možná. Ale já to vidím i z toho úhlu, že jsme prostě všichni stejní. 

A proč ? Jednoduše proto, že všichni chceme to stejné. Lásku. Lásku sami k sobě. Lásku druhých. Lásku k tomu co děláme. Co vytváříme. Nevím jak vy, ale já teda neznám moc lidí, kteří by se v životě hnali za nenávistí. 

Láska má mnoho podob. Ale to teď jen opakuju. Pro mě, je láska stejná. Možná malinko jiná v momentě, kdy se jedná o adresáta. Ale ve své podstatě všichni chceme to stejné. Aby nás někdo miloval. Aby jsme měli pozornost na tom, co do tohoto světa, do této reality projektujeme. Jen té realitě všichni věříme tak trochu odlišně. Protože to, co známe, co nás učili .. možná láska je a možná není. Nedá se to popsat slovy. Je to o pocitu. 

Balancujeme na hranách, děláme rozhodnutí v životě, která se zdají být "špatná". Nepochopitelná. Proč? Protože jednoduše nevidíme jiné východisko. Zdáme se být šílení v momentě, kdy třeba otěhotníme s člověkem, který nám tu lásku nevrací zpátky. A to dítě si necháme. Porodíme. Vychováme ho. A žijeme s ním po zbytek života. Nebo minimálně pro dobu, která té lásce byla určena. 

Láska, jako taková, nemusí být nutně pouze mezi mužem a ženou, ženou a ženou, mužem a mužem, rodičem a dítětem. Může to být láska k práci. Láska ke koníčku. Láska ke světu, k přírodě, k životu. Láska k víře. My tu lásku nemusíme chápat. Stačí, když ji cítíme. 

Za lásku, za tu jsme si zvykli stydět. Je pro nás přirozené, neukazovat své city, obzvlášť, když si nejsme jistí, zda se nám ta láska vrátí zpátky. Nejsme si ale pouze jistí tou danou podobou. Protože láska v nás občas tvoří očekávání. Domněnky. Neříkám, že je to špatně. Tak to prostě je. A tou nejtěžší, a zároveň nejdůležitejší je ta, kterou dáváme sami sobě. No matter what. Nezáleží na tom, co si myslíme že děláme špatně. Všichni máme své plusy a mínusy. Jenže, pravdou zůstává, že ty "mínusy" jsou pouze mínusy, které jsme si sami vytvořili. Ve své hlavě. Mínusy, které jsme se naučili vnímat tak, že jsou prostě špatně. Potažmo závislosti. Každý nějakou máme. Někdo na alkoholu, někdo na jídle, někdo na lásce, na rodině, na lidech, na drogách... Cokoliv. Cokoliv se může stát něčím, co pojmenováváme "závislost". "Něco" nás nutí dělat tyto věci znova a znova, a my věříme, někde v hloubi duše, že to "něco" nám udělá líp. Udělá nám to líp v tomhle světě, kde nás kdosi vyplivl a svým způsobem řekl "tak, a teď si poraď". Nikdo nás neučil jak žít a nikdo se nás neptal, zda v této realitě zrovna chceme být. A my se s tím prostě musíme smířit. Musíme se s tím porvat a žít nejlépe, jak umíme. A to je právě ono. Žít nejlépe jak umíme. Protože na to, milí přátelé, prostě není příručka. Jediné co musíme, je zemřít. 

A je docela super poslouchat svoji intuici. A pokud ji budete poslouchat opravdu pozorně, možná na té cestě taky zjistíte, že jste byli obdaření tou "závislostí" proto, že s ní mužete pomoci jiným. Protože když víte, že ta "závislost" tady je, tak není nic lepšího než ji obrátit proti sobě. A proti všem ostatním. Ukázat jim, že se s tím dá pracovat. Že i tu závislost můžete milovat. Že i z té závislosti se může stát dobrá věc. Protože na ni dokážete ukázat, umíte ji pojmenovat a víte, že tady prostě je. Někteří to neví,a stydí se. Stydí se za to, že nejsou natolik silní, aby si ji dokázali přiznat a třeba s ní pracovat. Bojovat proti stavu, ve kterém se necítí příjemně. A vy, vy jim s tím můžete pomoci. Pomoci už třeba jen tím, že těm druhým ukážete, že v tom nejsou sami. 

A o tom to celý je. 

Protože nikdo nechce být sám. I ti nejhlubší introverti si ve svých myslích produkují "někoho nebo něco" co jim pomáhá se srovnat s tím vším šílenstvím, ve kterém se ocitli. Nemusí to být nutně osoba, stačí imaginární přítel. Ale už tam někdo je. A opět, nejste v tom sami. 

I já mám svoji berličku. Alkohol. Někdo mě za něj nenávidí, někdo mě odsuzuje. Whatever. Ten alkohol, ten mě zrovna dneska přiměl k tomu napsat tohle. Napsat věci, které se třeba lidi bojí říct. A které by možná rádi řekli. Nebo četli. Nebo slyšeli. Prostě jakákoliv možnost, která ti dá aspoň minimálně na chvíli pocit, že v tom nejsi sám. Prostě chlastáš, fetuješ, žereš, nebo moc řešíš politiku. A přijde ti to jako konec světa, jako neřešitelný problém. A pak si prostě uvědomíš, že se s tím svým způsobem pereme všichni. 

A svět je pak tak trochu hezčí.