Pro paní ministryni Válkovou si dovoluji trochu detailněji popsat, co se dělo v době protektorátu. Ale nejen pro paní Válkovou i pro ostatní politiky, kteří mají až moc krátkou paměť. Upozorňuji i členy KSČM, že odboj nebyl vůbec jen jejich odbojem a že odpor vůči nacistům spojil i dříve politicky nesmiřitelné nepřátele a členové jednotlivých oddílů pocházeli ze všech stupňů tehdejšího názorového, politického ba i náboženského spektra.
Na Ploštinu přiběhla partyzánská pomocnice paní Kuníčková a již zdálky křičela sotva popadala dech: " Lidi je zle Němci" mezitím doběhla a stále jako v mrákotách opakovala " Lidi jedou sem, tisíc Němců". Partyzáni zrovna snídali. Probíhá vzrušená debata, partyzáni se chystají k obraně velitel Gríša (Grigorij Slepcov) říká, nikdo nesmí živý padnout Němcům do rukou, Gríšův zástupce Alex ale zklidňuje emoce " V okolních vesnicích je stanné právo a ozbrojeným vystoupením, bychom dali nacistům záminku k ještě krutějším represím, kdyby to mělo smysl byl bych první kdo by vyrazil těm bestiím vstříc", rozhodlo naléhání pasekářů, kteří prosili partyzány aby odešli a jejich únik se podařil opravdu na poslední chvíli a jediným volným směrem, ke Klášťovu.
Mezitím se smyčka obklíčení stahovala. Paní Kuníčková přeháněla, když mluvila o tisíci Němců, ale bylo jich nejméně 400 a 30 psovodů z jednotky Hundenzug Abteilung Schleisen 2 ve Slušovicích. (SOkA Vsetín). Možné je však i to, že to byli psovodi z Vizovic, kteří patřili pod ZbV 31.
Po řádění v Újezdě a po podpálení prvních chalup, kde ještě neumírali lidé, ale vše cenné, jídlo, alkohol a dobytek putoval na vozy a ty potom směrem k Vizovicím a Zlínu. Němečtí vojáci si notně nahýbali nakradené slivovice, všude kolem se rozléhal štěkot psů a křik německých "nadlidí". V pozadí stáli frekventanti kurzu z Einheit Josef, kteří tvořili hlídky, ale jejich velitelé a instruktoři se zapojili do vypalování a vraždění. Poručík Michalský zapálil podle výpovědí jeho mužů nejméně dva domy a instruoval zapálení dalších spolu s praporčíky Kankem a Puritzerem. Asi po hodině byli lidé z okolí pochytáni a nachystáni k "výslechu". Nebyl to vlastně výslech, byly to jidášské polibky zrádců, Baťa a Machů se předháňeli, "tady ten je pomocník partyzánů, tady jsme spali......... "
K naprosté bestialitě přivádí Němce výbuch munice v jednom ze zapálených domů a nález čerstvě zabité krávy, kterou pasekáři spolu s partyzány narychlo zahrabali do hnoje, ale psi této návnadě neodolali. Začínají vybrané nešťastníky bít, posíleni alkoholem, frustrováni realitou válečné situace podlehli nejnižším pudům a chovali se opravdu jako zvířata. Bili je surově, pažbami do slabin, bodáky do svalů, aby trpěli co nejvíce.
První lidé jsou odváděni stranou a vháněni do hořících domů, teď jsou u toho i příslušníci Josefa a začíná být slyšet měkká slovenština smíšená z řevem českých Němců a esesáků z říše. Skoč tam svině, poručili Janovi Machů, jmenovci jeho "soudce", třicetiosmiletý otec osmi dětí skočil do rozhořívajícího se domu, za ním salva ze samopalu, která ho naštěstí míjí, ale další leknutí, oknem se po další salvě zřítilo bezvládné tělo dalšího nešťastníka, který spadl na Jana, vedle nich dopadá ruční granát, naštěstí blízko ruky přeživšího šťastlivce, odhazuje granát do vedlejší místnosti a tlaková vlna z detonace není tak silná, Machů je nezraněn. Jako jediný měl štěstí a kryt kouřem se vyplížil do hnojiště a v močůvce přečkal další martýryum.
Nakonec si gestapo, ZbV i Einheit Josef rozdělují kořist. Snubní prsteny, řetízky a jiné cennosti, sádlo, uzené maso, med, slivovice, ale velitelé nebyli spokojeni z protipartyzánskou akcí, vždyť se jim nepodařilo nikoho zadržet, jenom samé pomocníky. Zítra na poradě se připravíme na Prlov. Oškera a Maďaři jsou naše trumfy......
Dvacet čtyři lidí z Ploštiny a tři v Újezdě. Účet toho dne je 27 mrtvých.
Památník Ploština je již několik desetiletí Národním kulturním památníkem o což budeme bojovat i my v Prlově. Naštěstí se v posledních letech v Drnovicích a Vysokém Poli objevili mladí schopní zastupitelé, kteří bojují tak jako u nás za očišťení dobrého jména odbojového partyzánského hnutí z let 1944-45. Léta stávala na památníku socha, kterou nějakým politickým rozhodnutím, museli odstranit, což je v kulturní zemi nevídaná věc. Člověk musí tomuto problému porozumět a dlouhodobě se jím zabývat aby poznal, že odboj u nás na Valašsku byl čistou touhou po konci války.
Ovšem to neznamená, že na Valašsku se odboj začal projevovat až rok před koncem války. Odboj na Valašsku začíná ihned po zabrání republiky v březnu 1939.
O této odbojové činnosti připravuji další článek, ale nejprve vás milí čtenáři seznámím s další neznámou tragédií, tentokrát to bude tragédie, kterou se zabývám nejvíce - Prlovskou tragédií.
