Zapomenuté tragédie číslo dvě a tři I.

Překrásné valašské kopce se jen neochotně vymańovaly z krátlovství paní zimy na jaře roku 1945. V hlubokých lesích se ukrývala řada partyzánských skupinek a oddílů, které působily na různých místech Zlínského kraje. Nejznámější oddíly působily pod velením důstojníků Rudé armády a v dubnu 1945 jich bylo již nejméně 1200. Pod tvrdým,ale spravedlivým velitelem kapitánem Petrem Buďkem operoval tzv. 1. prapor brigády Jana Žižky o velikosti asi 240 lidí z toho asi 190 Čechů a 50 jiných státních příslušníků národností jiných. Mezi jinými v ní byli Jugoslávci, Rakušané, Němci, Poláci a samozřejmě množství národností ze SSSR. 

Právě soustředění všech jednotek do prostoru "Trubiska" v katastru obce Pozděchov, bylo příčinou toho, že oddíl Ploština byl 19. dubna 1945 velmi oslaben. Asi třicetičlenná skupina pod velením Petra Scherera odešla ze své základny dva dny před tím. Na místě zůstali jen partyzáni, kteří měli za úkol hlídat zásoby munice, pancéřových pěstí a trhavin ukrývaných na Ploštinských pasekách.

Tehdy již měl Ploštinský oddíl za sebou mnohou patálii. První velitel Saša Kotljarov, zahynul v Juříčkově mlýně. Pod jeho vedením byl Ploštinský oddíl stejný jako ostatní. Po smrti Kotljarova nastoupil Nikolaj Kostin, který též dovedl udržet disciplínu, ale dle pamětníků, nebyl tak rázný a tvrdý jak by měl být. Jednoho dne na začátku dubna chtěl Nikolaj demontovat hlavici pancéřové pěsti, ta mu ovšem vybuchla mezi koleny a přibližně tak jak to popisuje kniha i film Smrt si říká Engelchen, spáchal sebevraždu střelou do spánku. Tento den byl nešťastný i z jiného důvodu.

Uprchli dva maďarští důstojníci, kteří byli ušetřeni a také ošetřeni partyzány po jedné akci z 9. dubna 1945 a mohli vědouce, že konec války je na dosah přestát zbytek války v oddíle partyzánů jako zajatci, nebo později i bojovníci, tak jako třicet jejich krajanů. Ale tihle se odvděčili za své životy jinak! Po svém útěku okamžitě alarmovali SS a gestapo a podle orientačních bodů, které si sami pamatovali se pokoušeli vypátrat, kde to byli uvěznění, ale naštěstí jejich hlídači dodržovali při přesunech zavázání očí, takže na místo samotné se nedostali.

Jenomže se stala další zlá věc, která byla později Prlovu osudná, gestapo polapilo partyzána skupiny Prlov Aloise Oškeru z Deštné. Nejdříve zatkli celou jeho rodinu a tím jej natolik psychicky vykolejili, že bez dovolení opustil Prlov a šel domů, kde na něj již gestapáci čekali. To se odehrálo asi 12. dubna.

Mezitím se naplno rozběhl výcvikový kurz terostické skupiny Einheit Josef ve Vizovicích. Zatím mladí sudetští Němci a příslušníci POHG a HG(HM), plnili menší úkoly a trávili hodiny nácvikem teorie, hlavně v provokačních metodách  což měl na starost bývalý poručík, který byl degradován na praporčíka resp. SS - Oberscharfurera Kurt Werner Tutter. Před lety v Liberci měl několik kázeňských přestupků, takže měl zaražený postup.

16. dubna 1945 dvě nákladní auta přijíždějí na Vizovické paseky, kde probíhá druhá zapomenutá tragédie, dva domy v plamenech a tři mrtví muži Vaculíkovi a co utkvělo svědkyni, která to přežila ? Neuvěřitelná brutalita a rabování. Všechno cenné bylo odnešeno. Akce je připisována ZbV No.31 - komandu ke zvláštnímu určení pod velením Wieneckeho a vybraným příslušníkům Einheit Josef.

O tři dny později se před rozedněním ve Vizovicích vše připravuje k dlouho připravované akci proti pasekářské osadě Ploština. Gestapo nasadilo do tého krásné, válkou zatím nepoznamenané vísky dva konfidenty Františka Machů a Oldřicha Baťu, které před příchodem řádně pomláti, aby jejich "legenda" byla věrohodná. Přijímal je ještě Kostin a ten je nechal hlídat. Po jeho smrti však nový velitel Grigorij Slepcov podlehl charismatu Machů pro nějž byl prostoduchý Baťa jen jakýmsi nutným zlem. U oddílu byli asi tři týdny, když jednou utekli z hlídky ke svým chlebodárcům pro jidášský groš, nebo že by věřili ve vítězství německých zbraní? To sotva.

Ráno 19. dubna 1945, k Ploštině se blíží ze tří stran, před tím, vyslali provokační jednotky o pěti mužích ze skupiny Josef, aby si v praxi ověřili své znalosti. Ale selhali a k vojsku se připojili až když se přiblížili k Ploštině místo aby splnili rozkaz a pokusili se proniknout na Ploštinu před vojáky a provokační metodou usvědčili pasekáře ze zrady říše. ( Podařilo se jim to o čtyři dny později při, zapomenuté tragédii číslo čtyři).

Ze Zlína vyrazila asi 30 členná skupina gestapáků vedená SS- Untersturmführerem  Helmutem Heineckem, který ovšem nastoupil teprve předešlého dne a o akci podle jeho slov, toho moc nevěděl. Jeli na "bojovou" poradu do Vizovického zámku, kde již čekali velitelé dvou stěžejních jednotek tohoto příběhu. Erich Wienecke, Walter Pawlovski, Kurt Werner Tutter, poručík Michalský, poručík Valko, velitel psovodů npor.Dominick - důstojníci ZbV No.31 a Einheit Josef. Tato porada měla rychlý závěr, nechyběli tady ani František Machů a Oldřich Baťa, jejichž úkol byl na konci války, tak strašlivý, krutý, cynický a ve spojení s frustrací Němců a jejich "totalkrieg" změnila jednu část protektorátu v peklo na zemi.

Vyrážejí tři kolony. První k Pozděchovu, druhá k Vysokému Poli a třetí k Tichovu. Na určených místech zastavili a vytvořili rojnici, která měla pročesat lesy v okolí a každého podezřelého zatknout.

První komplikace nastala hned pod Pozděchovským kostelem, kde se z Vizovic vracel na kole prlovský občan Josef Vařák, vezl větší množství léků pro nemocnou matku, která, když se s ním ráno loučila říkala  "Pepečku, vrať sa ně brzo" a udělala mu na čelo křížek, nevrátil se.  Jeho tělo našli o několik dnů později 22. dubna 1945 v lese Klínovici byl zastřelen. Josef Vařák je první obětí toho dne i když už se asi nedozvíme proč k tomu došlo.

Druhá skupina vjela do obce Újezd, kde na návsi stála pojízdná maringotka kočovných brusičů Ladislava a Vlasty Ranglových s dvěma malými dětmi a švagrem Rudolfem Pflégrem. Němci zastavili a esesmani bez jakéhokoliv vyzvání, nebo legitimování zastřelili oba muže, kteří byli před maringotkou, ve dveřích se objevila vyděšená Vlasta Ranglová s miminkem na rukou, dávka ze samopalu ji skolila k zemi. Ihned poté odjeli. Farář Růčka, který tuto hrůznou scénu zaznamenal, odebíral ze zakrvaveného těla matky zázrakem přeživšího chlapečka, jehož starší bratr byl uvnitř maringotky v nejzazším koutě. Jako důvod uvedli nacisté, že dostali udání, že Rangl hrál partyzánům na harmoniku.

Po tomto hrůzném divadle se ocitla Ploština v obklíčení.  Bylo upáleno 27 lidí v 8 staveních.  Ploština téměř přestala existovat.

Objevily se fámy, že partyzáni bezhlavě utekli a dívali se na tuto tragédii z blízkého lesa. Pravda je jiná, pasekáři, kteří věděli od spojek, že se Němci blíží přemluvili partyzány aby odešli. Sami partyzáni se chtěli zpočátku bránit, jenže co by se stalo s okolními vesnicemi, kdyby se prokázalo, že jsou tady všude kolem partyzáni? Hořely by další vesnice. Němci měli plán, které vypálí, ale naštěstí jim to partyzáni a Rudá armáda překazili.

Odporná je role dvou zrádců, kteří byli krátce po válce popraveni, tady vidím jediné selhání partyzánů, že vzali mezi sebe tyto zrádce.