Zapomenutá tragédie číslo jedna - Leskovec

3. dubna 1945 bylo úterý , den po velikonocích. V poklidném Leskovci, nacházejícím se mezi Vsetínem a Valašskou Polankou, hospodařil mlynář Juříček se svou ženou a třemi dětmi, synem a dvěma dcerami. Syn měl 19 a děvčata 16 a 14 let.  Zdánlivě idilycký obrázek skrýval tajemství, ve mlýně v tajném bunkru byl postaven lazaret, sklad zbraní a tiskárna. U zrodu tohoto úkrytu byl Josef Sousedík, Valašský Edison, který poskytoval prostředky a materiál na stavbu bunkru, problém byl v tom, že v tomto příběhu figuruje  jméno František Bednář, což byl jeden z nejúspěšnějších konfidentů gestapa, který si chtěl udělat alibi na poválečnou dobu a chtěl přejít na stranu odboje, jenže Němci to zjistili, milého Bednáře podrobili  "zostřenému výslechu" a morálně chabý Bednář vyzradil vše, dokonce nakreslil i plánek toho bunkru ve kterém se léčil i major Murzin velitel 1.československé partyzánské brigády Jana Žižky, ale včas byl přemístněn jinam. Gestapo šlo najisto.  Neskutečná scéna se odehrála toho dne u Juříčkova mlýna  , kdy čtrnáctiletá Mařenka úpěnlivě prosila o život svých rodičů, srdceryvné výjevy a ještě krutější konec. Ještě dlouhé roky po válce se jejich sousedovi, který to celé sledoval na vlastní oči nedalo toto neskutečné, hrůzné divadlo spát.  Ale nechme jej ať nám svojí výpovědí, kterou učinil v létě roku 1945  nejlépe popíše co se vlastně stalo.

 

Svědectví Josefa Martince:

„ Bylo to 3.dubna v úterý ráno po páté hodině, když jsem se při obsluze dobytka ve chlévě zamýšlel nad významem velikonoc, které symbolizují hrůzu doby i tu nevinnou českou krev…Najednou mne z tohoto rozjímání vyrušila rána. Vycházím na dvůr, abych se přesvědčil, odkud a proč ta střelba. Vidím, jak němečtí vojáci, ozbrojení různými zbraněmi, obkličují náš dům. Hned se mne také ptali, jsou-li u nás partyzáni. Odpověděl jsem, že nejsou. Dále se ptali, vím-li o nich nebo zda se o nich v okolí vypravuje. Odpovídám, že mě to velmi překvapuje a že o ničem nevím vůbec o ničem…Legitimovali mne, prohlédli celou usedlost, nic nenašli, ale vzali mne a mého patnáctiletého syna s sebou.

A potom už to začíná.

Před námi přivádějí do lesíka Jana Juříčka, majitele mlýna a hospodářské usedlosti číslo 67 a okamžik za ním jeho manželku se dvěma dcerami a syna s rukama sepjatýma za krkem, vrhají se zuřivě na padesátiletého, upracovaného a mnohými starostmi ztrápeného hospodáře.

Bijí ho pažbami svých zbraní. Klesá pod pádnými ranami na zem, už skoro v bezvědomí. Vojáci ho násilím zvedají a svazují mu ruce vzad, aby ho přivázali ke stromu. Mezitím jiní zase dobývají obytné místnosti a bunkr, který byl tak důmyslně sestrojen, že by jej nikdo nenašel. Ale Němci věděli přesně o všem. Jeden z esesmanů střelil ze vzdálenosti dvaceti metrů z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci, že větší část krytiny se sesypala. Ostatní stříleli do všech oken a dveří a do každého otvoru v celém domu. Po střelbě nikdo nevychází. Dobytek chránila zeď. Jen roční hříbě, které stálo proti dveřím, bylo zastřeleno.

Na tuto spoušť hrůzy a zkázy Juříčkova rodina přihlížela z protější stráně a čekala na rozhodnutí o vlastním životě. Na kolenou klečící čtrnáctiletá Mařenka a šestnáctiletá Františka se sepjatýma rukama pláčou a prosí tak žalostně, že by se muselo pohnout lidské srdce, i kdyby bylo tvrdé jako kámen. Zachraňte nás, zachraňte nám rodiče, zachraňte nám dobytek, nezničte nám všechno! Matka objímá své děti, tiší je a utěšuje: „Nebojte se, zase bude všechno dobré.“

Devatenáctiletý syn Jan, to dobrácké a upřímné srdce, stojí u stromu a chvíli hledí na své mladší sestry, jako by jim chtěl pomoci a potěšit je v tom žalu, chvilku pohlíží na svou matku a pak okamžik upíná své oči na spoutaného otce, se kterým všechno tak pěkně a rádi vykonávali. A nyní otcovo dílo je odsouzeno k zániku. Zraky syna a otce se setkávají, jako by se loučili. Otec stojí svázaný uprostřed své rodiny, sleduje beze slova krutý žal svých dětí a své manželky, stojí zde se vztyčenou hlavou jako vítěz. Nezaslzí, nezapláče, ví, že trpí za pravdu svého národa, aby ti, kteří zůstanou, mohli žít v klidu a bez utrpení.

Najednou přichází rozkaz: „Ať je hned přiveden majitel usedlosti.“

Voják ho odvazuje od stromu a vede ho se svázanýma rukama vzadu a na provázku jako psa s pobídkou: „ Schnell, schnell!“ Když přišel na dvůr, hned ho obstoupili a rozkázali mu vynést všechen dobytek ze chléva. Když vyvedl dobytek, dostal nový rozkaz: „Tak a teď vyvedete ty vaše partyzány, ale rychle, nebo vám k tomu pomůžeme!“

Odchází tedy do chléva a odtud do bunkru, aby odtud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vychází ze slovy: „Už idů.“ Všechno je v pohotovosti připraveno k palbě, nedočkavě čekají na svou kořist. Za malý okamžik vyběhl ošetřovatel mnich Oldřich Agapitus Bláha se vztyčenýma rukama, protože uznal, že odpor je marný. Vojáci ho hned obkličují, zajímají a svazují a tak silně, že mu ruce černaly. Když za tímto prvním partyzánem nikdo už nevycházel, posílají opět hospodáře, aby přivedl ostatní. Hospodář odchází podruhé. Po delší chvíli se vrací a za ním vybíhá Sergej – Rus, zmužilá a statečná postava, odvážná a výbojná povaha, která se zbraní v ruce nezná bázně. Střílí do desítek svých nepřátel, kteří utíkají, aby se před ním skryli. Jeden padá k zemi s prostřelenou loketní kostí. Avšak zbraně z jiné strany byly obráceny na něho. V běhu několika kroků řítí se mrtev k zemi.

A Němci zběsile vyhánějí starého Juříčka pro zbytky partyzánů a netrpělivě čekají s namířenými zbraněmi proti dveřím. A jako dříve – nejdříve vychází hospodář a za chvíli za ním Saška Kotljarov, zase Rus. Je raněn, ale vrhá se odhodlaně proti nepřátelům s automatem v ruce… „Ano, zahynu, ale nikoli sám.“ I ten padá mrtev k zemi. Němci znovu ženou Jana Juříčka do bunkru, aby bez meškání přivedl všechny, jinak ho zastřelí. On však odpovídá, že už tam nikdo není. Po těch slovech seskupují se vojáci kolem něho, jeden vynáší ortel smrti zastřelením, druhý přistupuje k němu s revolverem v ruce a pokládá mu jej ke spánku. Mlynář klesá mrtev k zemi…Teď již němečtí násilníci nemají, koho by poslali do bunkru a sami se tam bojí vkročit. Používají všech zbraní, které mají při sobě: pušek, strojních oušek, automatů, ručních granátů a pancéřových pěstí, takže dým se valil z omítky a zdiva. Konečně ustávají v marném ostřelování a volají mlynářova syna, jehož posílají do bunkru pro zbývající partyzány. Syn poslušně odchází do bunkru, aby se raději zadusil, nežli zemřel venku před Němci, kteří se radovali z tekoucí české krve. Ale Němcům se stále zdálo, že to nejsou všichni partyzáni, na které se s tak velikou přesilou vypravili. Dva partyzáni v nestřeženém okamžiku se schovali do půlmetrového rourového betonového potrubí, kde protékala voda od vodního kola. Museli v této z části ještě vodě se sněhem, setrvat šestnáct hodin. A konečně zní poslední rozkaz: „Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu!“

A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinou tragédii.

Jako divoká zvěř se vrhají Němci na dobytek, drůbež a cennější věci. Už není nikoho, kdo by jim bránil. Zapalují celou hospodářskou usedlost a snaží se vhodit své oběti do hořícího ohně. Když Němci nemohli vhodit mrtvoly do ohně, naházeli na ně prkna a hospodářské nářadí, aby z nich přece jen nic nezůstalo. Smíchem velebili svůj čin a z rádia si nechali na plno hrát německou stanici. V jednu hodinu po poledni se chystají k odchodu…

Toto jsou bezprostřední reakce očitého svědka, bez zásahů.  Akta jsou jak v Archivu bezpečnostních složek,tak i v SOkA Vsetín.