Když před asi dvěma lety zlehčoval premiér Nečas partyzány sledoval jsem reakce těch, kteří tehdy ještě žili. Byli z toho v šoku a mnohým se zhoršilo zdraví. Za ty dva roky jich ubylo tolik, že z brigády Jana Žižky zbývá už jen hrstka spočítatelná na obou rukách. Ještě před pěti lety byl čas na to, vzdát poctu několika desítkám bojovníků z 1.čs.part.brigády Jana Žižky. Nyní když je naživu jen pár posledních a jeden z nich se jmenuje Jan Hronek respektive plk. Jan Hronek, který byl nejmladším členem jmenovaného útvaru. Chtěl bych jako jeho kamarád na což jsem náležitě hrdý udělat něco pro jeho jmenování generálem neboť si to zaslouží stejně ne-li více, jako si to zasloužil například předseda ČSBS Jaroslav Vodička.
Byl to čtrnáctiletý žák obecní školy ve Valašské Polance , jehož tatínkem byl řídící učitel Jan Hronek st., též zapojený v odboji. Nejprve dělal „jen“ spojku, což v prudkých valašských kopcích není jednoduché ani v létě natož v závějích v zimě a mrazu a Petr Buďko si ho natolik oblíbil, že jej jmenoval „osobním špionem“.
Nakonec ve škole, kde se ubytovala jednotka Hlinkovy gardy pomohl vzít z jejich skladu zbraně a munici, protože malým oknem, které do zbrojnice vedlo, by se dospělý neprotáhl. Jeho otec a dva další členové místního pomáhali odnést kořist. Od té chvíle musel mladý partyzán do ilegality. Do té doby například dostal úkol od kapitána Buďka: „ Janku zjisti kolik je v Polance Němců, od jaké jsou zbraně a hlavně důstojníky spočítej a hodnosti Janku naučil ses je doufám!?“
Murzin se česky moc nenaučil, zato Stěpanov a Buďko uměli česky dobře i psát se naučili, já před nimi smekám, po strastech v německých lágrech najít motivaci a bojovat v cizí zemi a vědět, že jejich nejvyšší se k válečným zajatcům nechová moc korektně byť se zapojili sebevíc do jakékoliv akce. Všichni důstojníci měli po válce problémy se SMĚRŠÍ i NKVD. Tak tohle je kratičký úsek ze života člověka, který sloužil po válce u raketového vojska a v hodnosti plukovníka šel do důchodu. O tom, že byl partyzánem nemluvil.
Pokud by jste se s ním chtěli seznámit přijeďte do Prlova 18.4.2015.
Chci aby společnost brala partyzány stejně jako v jiných státech. Komunistický systém jejich činy zprofanoval, zveličil a upravil a proto se snažím touto cestou lobovat za jejich očištění. Stejně tak bych vás rád seznámil se zásadními body historie partyzánské cesty brigády Jana Žižky.
Slovensko léto 1944, skupina poručíka Jána Ušiaka dostává téměř nesplnitelný úkol, přejít přísně střeženou protektorátní hranici. Střeženy byly železniční i běžné mosty u nichž byla umístněna kontrolní stanoviště a neustále zde procházely hlídky. V září 1944 byl bezpečný už jen úkryt ve vesničce Štiavnik a blízké okolí, kde byla stále vyvěšena československá vlajka a v Němčákově hájence se Ušiak a jeho muži nemuseli prozatím ukrývat, ale než dorazili do Štiavniku při přechodu Váhu to byla jiná situace. Provoz všech plavidel včetně vorů byl zakázán pod trestem smrti totéž platilo o přechodu protektorátní hranice oběma směry.
První průnik na protektorátní území zaznamenaly německé celní a policejní (Greko,Schupo) oddíly 17. září, asi desetičlenná skupina partyzánů u Velkých Karlovic.
Průzkumné oddíly pak chodily pravidelně, hlavně do údolí Tísňavy u Malých Karlovic, kde došlo 21. září ke střetu s německými celníky z nichž dva byli zraněni lehce a jeden těžce. Ušiak z Murzinem se touto akcí chtěli přesvědčit o bdělosti německých sil v této oblasti.
25. září se oddíl v nočních hodinách rozhoduje o přechod hranice. Dostávají se ke hraničnímu kameni, kde se rozestavili do kruhu, vztyčili vlajku Československa a celý oddíl složil přísahu. Po této emotivní chvíli vyrazili směrem Velké Karlovice – Podťaté.
Tady si dovolím poznámku,nebyli to žádní nemakačenkové, bandité i když je tak Němci nazývali, byli to regulérní bojovníci za osvobození své vlasti, kteří mezi sebou měli zkušené poradce v osobách jako Dajan Bajanovič Murzin, který prodělal válku od prvního dne operace Barbarossa až do 4. května. Nebyl to žádný ďábel v lidské podobě jak jej líčili někteří autoři, ale byl to plachý třiadvacetiletý muž s bohatými válečnými zkušenostmi. Byli zde též uprchlí váleční zajatci, povětšinou důstojníci a hlavně lidé vysokých morálních kvalit, které si místní obyvatelstvo zamilovalo z nich uvedu Ivana Petroviče Stěpanova, zahynuvšího měsíc před koncem války, Viktora Grygorijeviče Ševcova, Petra Buďka a mnohé další. Byli mezi nimi i lidé zcela opačných charakterů, jako například Jan Dvořák, který za pár dnů zradí, Emil Muroń také budoucí konfident. Ale takových červů byla menšina. Rozvědku vedl mladý český vlastenec Stanislav Sláva Koza, jeden z nejstatečnějších ze statečných, dvakrát zachrání oddíl včasným vpádem nepřátelům do zad a umožní tak celku dostat se z obklíčení. Při posledním jeho boji je raněn do páteře, je zajat a posléze zabit v Kounicových kolejích, když přes mučení nepodlehl nátlaku a nepromluvil.
Seznámil jsem se letos z dětmi Stanislava Kozy a jeho dcera mi vyprávěla, že je s maminkou po válce navštívil vězeň z vedlejší cely v Kouničkách, který si s jejich otcem vyklepával zprávy morseovkou a ujistil je o hrdinství jejich otce.
Zpět do Beskyd podzimu čtyřiačtyřicátého. Velké Karlovice – Podťaté noc z 25 na 26 září. Před malou chvílí partyzáni zahnali asi 25 člennou hlídku komanda z Bílé. Následuje rychlá porada velitelů, výsledek zní připravit k boji. Partyzáni ví, že přijedou posily. Němci zabavují i osobní vozidla a nutí civilisty aby je zavezli až na místo Pietschovy hájenky, kde se poblíž ve výhodné zatáčce soustřeďují naši. Mají k dispozici i těžký kulomet a dokonce protitankovou pušku PTRS ještě z původního shozu.
Ze Vsetína dokonce vyjíždí speciální vlak s posilami. Několikanásobná přesila se řítí na moderní Jánošíky a Ondráše. Ti ale odpovídají palbou z výhodných pozic a lehce odrážejí útok za útokem. Na německé straně už je 25 zraněných z toho pět velmi těžce a bohužel neznáme jejich další osud. Na straně partyzánů je jen několik lehkých zranění. Vzplála jedna z motorek, kterou přijely posily, také jeden z civilních vozů je zasažen a s ním i jeho majitel, který byl v nepravý čas na špatném místě.
Boj již trvá několik hodin, když tu Ušiak velí –„ po četách ústup zpět“, oddíl ustupuje na Slovensko, přesila je příliš velká a rozkaz je jasný uchytit se na území protektorátu.
Již za tři dny po tomto boji 28. 9. 1944 se skupině 60 partyzánů v čele s Murzinem daří přes Lemešnou u V.Karlovic přejít hranice a 16.10 se sešli na Trojačce, kde si našli útočiště, tedy přepustili jim jej parašutisté z Wolframu, kteří odešli na úbočí hory Smrk.
Příště Vám milí čtenáři pokud se Vám bude článek líbit přiblížím příběh zrady a hrdinství, teroru, slz a bezmoci, která další desítky mužů a žen přesvědčila o nutnosti zapojit se i přes drakonické chování okupantů.
Doufám, že tento článek Jankovi Hronkovi pomůže, protože si tu hvězdičku zaslouží.
