Nikdy nevěřte politikům aneb poučení z krizového vývoje

Když jsem po smrti posledního pamětníka v roce 2010 převzal naše malé velmi skromné muzeum, jenž bylo navíc vyloupeno a exponáty ve vitrínách chyběly. Měli jsme spolu s obecním úřadem připraveno mnoho plánů. Naučnou stezku druhého odboje, spolupráci s Památníkem Lidice, kterou tehdejší i nynější ředitel PL pan Červencl přislíbil nevěda o mých plánech, které jsem mu prozradil, chtěl jsem rekonstruovat nebo postavit nové muzeum Prlovské tragédie a odboje na Valašsku, které by si tento region zasloužil. Tvář pana ředitele přešla z úsměvů ke křečovitému stažení rtů a srdečný rozhovor se změnil v trapné chvíle ticha. „Aha, tak to jsem pěkně podělal“ řekl jsem si v duchu, „ten si myslí, že chci peníze jen po něm“, přitom jsme chtěli jen záštitu a formou o.p.s spravovat finance od dárců a sponzorů. 

Po chvíli jsem se zastavil s paní bývalou místopředsedkyní senátu paní Alenou Gajdůškovou, která do Prlova jezdí pravidelně a ona jediná projevila alespoň snahu o nápravu, když vytvořila na krajské úrovni tým, který měl vymyslet jak půjde financování Ploštiny a Prlova začlenit do rozpočtu Zlínského kraje. Výsledek žádný. Čtyři a půl roku vyčerpávajících jednání mého otce coby starosty a moje snažení v oblasti propagace muzea sice přinesly úspěchy ve formě mnoha nových exponátů v nevyhovující staré místnosti. Která je výtvarně řešena velmi hezky, ale texty na zdech jsou z roku 1985, kdy se ještě nemohla úplná pravda o Prlově říkat. Ve spolupráci s kluby vojenské historie jsme uspořádali také tři ročníky ukázek bojů mezi partyzány a Němci.

Myslím si, že z naší strany jsme udělali téměř vše co bylo v našich silách, vždy se dá udělat víc, ale v případě ideálních podmínek. Nestěžuji si , otec který teď po volbách už není starostou a po 24 letech ve funkci je v soukromé sféře a chystáme nějaké novinky. Poslední novinkou v Prlově, je rok stará replika partyzánského bunkru, kterou stejně jako muzeum můžete navštívit zdarma, nebo za dobrovolný příspěvek. Ještě v roce 2009 kdy jsme ještě nespolupracovali s armádou a kdy vrcholila kampaň na očerňení druhého odboje na Valašsku se odehrávaly pietní akty v atmosféře velkých obav o zachování povědomí o těchto historických událostech. Naštěstí se to díky již zmiňované AČR, podařilo vytvořit tradici důstojných pietních aktů.

Na spodní fotografii můžete vidět jak komorně probíhaly pietní akty, jen pamětníci a pár opravdových lidí, kteří si uvědomovali, že se takové akce konat musí.

Za pět let se u pomníku při pietních aktech vystřídalo celé politické spektrum, ale z jejich slibů se neuskutečnilo nic. Ptám se proč a doufám, že dostanu odpověď.

Děkujeme tímto Armádě České republiky za vzornou spolupráci.

Obec Prlov měla na začátku války 590 obyvatel, po válce, kdy se většina lidí spojená s tragédií přestěhovala do pohraničí, především do Troskotovic na Znojemsku a populační křivka klesla o 100 lidí. Dnes má Prlov 548 obyvatel, takže nevymírá a je to dobré místo k životu až na to, že se nějak pozapomnělo na to, že ani ve 21. století nemáme vodovod. Před revolucí se budoval pět kilometrů odsud a stavba se nevím proč zastavila. Vzpomenou si také na toto naši zákonodárci. Škody způsobené Němci byly kolem 2 -3 miliónů korun v roce 1945. Až na jednu výjimku si poškození museli domky zaplatit sami. Je tolik věcí, jenž by se měly napravit tolik let po válce. Prlov si zaslouží lepší přístup.

Jen z Prlova bojovalo se zbraní v ruce 27 mužů a téměř celá ves pomáhala. Například pekař Černý, který zásoboval partyzány chlebem se nedočkal ani jmenování pomocníkem partyzánů aby dostal příplatek k důchodu. Prostě nikdy více totalitu, ani tu „plutodemokratickou“.

 Jiří Vítek ve svém článku o švédské kapele Sabaton a jejich Československých hrdinů vážících si repertoár psal o příteli, který říkal cituji "kdybychom si pamatovali všechny naše hrdiny... tak bychom si už nepamatovali ani vlastní jméno" a že je to buď hloupost, nebo věta s neskutečnou hloubkou. Já se připojuji k druhému posouzení slov onoho přítele, neboť hrdinů máme opravdu hodně a těch neznámých široké veřejnosti je devadesát procent. Josef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Alois Opálka a další výsadkáři z Velké Británie jsou jen špičkou ledovce.

Kdo zná třeba Josefa Sousedíka a jeho činy, Františka Hašu učitele z Prostřední Bečvy,Stanislava Kozu.

Závěrem chci poznamenat, že sliby se mají plnit nejen o Vánocích, nechci být patetický, ale heslo na prezidentské standartě pořád platí, je to již v bibli, že pravda vždy vyjde najevo jako olej na vodu, dříve nebo později a dobrá věc se prosadí stejným způsobem.  Poznávejme svoji ne tak dávnou minulost, věřte mi, že pěkná řádka studentů historie si může na partyzánském hnutí udělat na různá témata diplomové práce a získat tak své tituly.

Jde o kus národní historie a nevidím důvod, proč by se nemohl například Vojenský historický ústav, který jsem už pětkrát mailem žádal o spolupráci, ale někdo prostě nechce slyšet. Šlo nám o zapůjčení znehodnocených zbraní a součástí uniforem. V depozitářích VHÚ jsou tuny těchto zbraní z nichž my jsme chtěli jen ty se kterými se u nás bojovalo. 

Hrdinů máme dost, ale zapomínáme na ně.

My pracovat nepřestaneme a Vás milí spoluobčané prosím, budete-li mít cestu okolo Prlova zavolejte a budete vítáni.