Výzva osobností ke vzdělanosti – konečně!

     Sto velmi známých osobností z vysokého školství, vědy i kultury vyzvalo ty, „jejichž hlas je slyšet“, aby se zasadili o vyšší úroveň našeho vzdělávání.

     Řekla jsem si - konečně. Konečně se ozvali ti, které může být skutečně slyšet, kteří jsou skutečnými tvůrci norem, kteří skutečně ovlivňují veřejné mínění. Obávám se totiž, že politici to nejsou. Nemohou být. Ze stejných příčin, které vedou k tomu, na co známé osobnosti upozorňují – k neodpovědnosti, kořistění, agresivitě, vulgarismu. „Orientace společnosti na rychlý a bezpracný úspěch, okamžitou spotřebu“ jak se praví ve výzvě, není jen důsledek, je také příčinou. Příčinou toho, že sice je právně zakotvena svoboda slova, ale rozhodují peníze o tom, co bude nebo nebude zveřejněno. Nejsou to obecně politici, kdo navozuje témata. Jsou to především komerční média, která rozhodují co z toho, co politici říkají a dělají bude nebo nebude hodno zveřejnění. Václav Moravec to ve veřejnoprávní televizi říká naplno. Po jeho pořadu se bude „mluvit o následujících tématech.“ Ne politici, ale média určují témata hodná zřetele. Jeden příklad za všechny. Už týdny novináře zajímá prezidentská volba, která bude skutečně aktuální v lednu příštího roku nebo nové milenky starých politických harcovníků. Protesty učitelů, lékařů, upozorňování opozice na problémy ve veřejné správě a na dopady některých rozhodnutí v budoucnosti se cudně krčí někde v posledních sloupečcích novin, pokud jsou vůbec zveřejněny. Veřejnoprávní média neplní svůj základní úkol – nastavení úrovně kvality, nabídku objektivních a vyvážených informací tak, aby si občan mohl utvořit svůj vlastní názor.

     Žijeme ve virtuálním světě, kde není pravdou pravda, ale pravdou je pouze a jen virtuální realita. Tento svět je zatím lehce manipulovatelný a omezený. Teprve až skutečně budou všechny informace dostupné a lidé s nimi budou umět pracovat, až budou moci srovnáním vyhodnotit co je marketing a co je skutečná pravda, pak snad bude opět bílé bílým a černé černým, moudrý člověk zván moudrým, hlupák hlupákem a darebák darebákem. V této chvíli však je zločin heroizován, nepoctivost obdivovaná, poctivost zesměšňovaná, moudrost považovaná za naivitu a demokratičnost považována za slabost.

     To, co je skutečně důležité, je přehlíženo nebo bagatelizováno. Hlavní stránky se mnohdy věnují věcem naprosto nepodstatným. Jeden příklad za všechny. V r. 2004 se konal evropský summit , na kterém všichni evropští šéfové vlád jednali o budoucnosti Evropské unie. Tehdy se dojednával kromě jiného text euroústavy a postup další evropské integrace. Česká televize o tomto jednání nepřinesla ani zmínku. Hlavní zpráva byla o tom, že se Václavu Klausovi zadřela kolečka. Popis této technické závady letadla v  podání prezidenta v hlavních zprávách by mohl být uváděn v učebnicích jako doklad servilnosti vůči volné roce mediálního trhu ze strany veřejnoprávního média.

     To, co bylo sametové revoluci skutečně „ukradeno“ byl její ethos. Vzpomínám si na pravidla dialogu, šířená samizdatem mezi studenty a požadavky na možnost mluvit do věcí veřejných. Dnes – prezident s despektem hovoří o občanské společnosti. Přímá demokracie, ač zakotvena v Ústavě ČR, nikdy přes pravici neprošla parlamentem. Pamatuji si na tajemnici národního výboru, která musela v r. 89 z radnice na hodinu odejít, protože se nechala odvést služebním autem, když na to neměla jasný nárok. Jen dva roky poté premiér Václav Klaus hlásal, že neumí rozeznat čisté a špinavé peníze a banky neměly příliš pátrat po návratnosti podnikatelských úvěrů. Jejich vynucená sanace poté dosáhla výše téměř jednoho státního rozpočtu. Dodnes je ten, kdo splácí dluhy a platí daně hlupák. Vláda hlásá, že není dostatek peněz na vzdělání, ale dobrovolně se zříká příjmů a bez koncepce a efektů snižuje daně největším firmám, které to, co tak ušetří, vyvezou do zemí svých zahraničních majitelů.

     Topolánkova vláda pokračuje tam, kde Klausova vláda přestala v roku 98. Již je např. schválen návrh na zrušení vymáhání dlužného výživného po těch, za které je platil stát, protože by jinak jejich děti žily ve skutečné bídě. Jen tak mimochodem, většinou to jsou docela majetní lidé. Vzkaz vlády je jasný – největší hloupost je dodržovat zákony a platit dluhy. U nás se přece nic nejí tak horké, jak se navaří. Ať to jsou pohledávky státu nebo třeba pravidla silničního provozu. Že první platí poctivci ze svých daní a druhé zřejmě ti samí nevinní zdravím a možná i životy? Tak to holt „mají smůlu.“ Na svobodu „za peníze všechno“ nám přece nikdo sahat nebude !

     Základním rysem společnosti současného světa je rychlá a stále se zrychlující změna, zkracující se čas i vzdálenosti. Co lze považovat za jistotu? Obecné znalosti, které člověk získá ve škole, vydrží asi 10 let. Odborné znalosti v oboru tak polovinu. Znalost technologií, zejména v oblasti IT zastarávají rok co rok. Když pracujete s internetem, zdají se vám čerstvé noviny staré.

     Souhlasím s výzvou osobností, že naší společnosti chybí etika. Mahátma Gándhií pojmenoval sedm hlavních společenských hříchů: „Politikové bez principů, bohatství bez práce, požitky bez svědomí, vědění bez charakteru, obchod bez morálky, vláda bez humanity, náboženství bez oběti.“ A to je náš problém.. Není v organizaci školství, je v zastaralých paradigmatech, v naší sebestřednosti, v našem pokřiveném žebříčku hodnot.

     Měli bychom se vrátit k Janu Ámosi. Učitel nemůže být, a na vyšších stupních škol dnes již ani není, jen nositelem informace. Musí být osobností. Jeho úloha je podnítit u žáků touhu po vzdělání, být mentorem, v nejlepším koučem, který žáka vede a dokáže v něm objevit jeho talent. Vzdělávání musí být celoživotní potřebou a touhou těch nejtalentovanějších a samozřejmou nutností pro průměrné. Další úlohou současného systému vzdělávání, a tedy především kantorů, je překonat rozpor mezi módním pravicovým individualismem, komercializovanou společností, hodnotami navozovanými bulvárními médii a zásadní podmínkou úspěšnosti pracovního života, jakou je schopnost týmové práce, loajalita k firmě, dodržování pravidel, komunikace, spolupráce, a jak se lze dočíst ve většině inzerátů „ochota k velkému pracovnímu nasazení.“

     Nejtěžší změnou, kterou musí naše vzdělávání prodělat, je změnit přípravu učitelů tak, aby tyto úkoly dokázali zvládnout. Aby dokázali své žáky a studenty skutečně připravit na život v globálním a turbulentním světě. To znamená dát žákům základní sumu znalostí , aby dokázali vnímat souvislosti, schopnost neustálého učení se, aby stíhali registrovat změny, pomoci jim zvnitřnit hodnoty a principy humanismu a demokracie jako základní a asi jediné jistoty v tomto tisíciletí.

     To ale nedokáží kantoři sami. Nedokáže to školství bez toho, že bude skutečnou prioritou všech vlád, bude podporováno a hýčkáno společností, školy budou spolupracovat s rodiči a rodiče budou u svých dětí podporovat autoritu učitelů. Dojde k většímu propojení škol s firmami a praxí, a jak si přál T.G. Masaryk: „Učitelé budou lépe placeni než generálové.“