Můžeme to dokázat. Když budeme chtít

Některé události v době kovidové zanikají a nedostává se jim patřičné publicity. 22. ledna tak bez většího ohlasu vstoupila v platnost smlouva o zákazu jaderných zbraní schválená na půdě OSN již v roce 2017.

Česká republika se k této smlouvě nepřipojila. Na rozdíl od 122 zemí, které ji podpořily na půdě OSN, 86 států, které ji i formálně podepsaly, a jedenapadesáti, ve kterých proběhla ratifikace. Náš postoj, sluší se poznamenat, že jde i o společný postoj NATO, je takový, že smlouva není kompatibilní s již platnou Smlouvou o nešíření jaderných zbraní.

Nechci zabíhat do jemného přediva mezinárodních smluv, složitostí jaderného odzbrojení a obrovských obtíží jeho kontroly. Nechci se ani tvářit jako naivka, která si myslí, že když se něco mezinárodní smlouvou zakáže, přestane to existovat. Ale stejně onoho 22. ledna 2021 stojí za připomenutí a za to, abychom se u tohoto tématu zastavili – virus nevirus. Nebo ještě spíše: Právě proto, že virus.

V roce 2009 pronesl tehdejší americký prezident Barack Obama na Hradčanském náměstí slova, která budou zcela jistě podstatná v celém mladém století a kdo ví, zda zbývajících osmdesát let bude na jejich naplnění stačit: „Ve dvacátém století jsme bojovali za svobodu, teď musíme bojovat dále, aby lidé mohli žít ve svobodě a bezpečí ve století jedenadvacátém.“ Šlo o úvodní část jeho výzvy za svět bez jaderných zbraní a byla mimochodem také středem iniciativy, která Baracku Obamovi vynesla Nobelovu cenu míru.

Asi bychom se v podstatě všichni shodli, že bez jaderných kufříků napojených na hlavice, rakety, bombardéry a další nosiče by byl náš svět bezpečnější. Ano, jistě – odstrašovací doktríny to vidí jinak. Nelze je brát na lehkou váhu a určitě lze věc vidět i tak, že jaderné zbraně spojenců chrání i naše bezpečí.

To jsou relevantní myšlenky, jenže bychom i při souhlasném pokyvování neměli zapomínat na to, že jde o „bezpečí“ ve světě postaveném na nebezpečí. Již jen samotná existence jaderných zbraní totiž dělá z tohoto světa pořádně nebezpečné místo. Jsou zneužitelné, jsou extrémně rizikovým prostředkem, který v případě pouhé chyby, pouhého nedorozumění, hackerského nebo teroristického útoku hrozí katastrofou. Ne nějakou smutnou, ale lokální katastrofou. Absolutní a nevratnou katastrofou. A historie mnoho okamžiků, kdy svět stál na pokraji takové katastrofy, opravdu zná. Namátkou: Kubánská krize 1962. Rok 1983 a chyba v sovětském počítačovém systému, kdy byl svět vteřiny od „odvetného“ úderu SSSR na útok USA, který ve skutečnosti vůbec neexistoval… Ostatně kdo zná jméno podplukovníka Stanislava Petrova, který tehdy nezmáčknul smrtící červené tlačítko a neodpálil sovětské rakety? Nemylme se – podobných případů, kdy šlo o všechno, bylo podstatně více.

To je ostatně zajímavé téma – již v roce 2009, kdy prezident Obama hovořil na Hradčanském náměstí o odzbrojení, se náš domácí tisk věnoval více všemu možnému okolo jeho návštěvy, ale mírová iniciativa velký ohlas neměla (na rozdíl od světa, kde to bylo a svým způsobem stále je velké téma). Když začátkem letošního roku hovořil papež František o zákazu jaderných zbraní, u nás to proběhlo také bez povšimnutí. Přitom připomenul dost významné 75. výročí rezoluce Valného shromáždění OSN vyzývající k zákazu jaderných zbraní. A ten letošní 22. leden? Několik zmínek ve veřejnoprávních médiích, ale jinak darmo mluvit. O prvních dnech Joe Bidena v úřadu amerického prezidenta jsme se také dozvěděli všechno možné, ale jeho připravenost prodloužit rusko-americkou smlouvu o snížení jaderných arzenálů k těm informacím zrovna moc nepatřila.

Chápu: jaderné odzbrojení je ovoce visící pevně na stromě, zatím příliš vysoko a mimo dosah rukou i žebříku. Všichni máme přirozenou tendenci zabývat se „praktičtějšími“ věcmi. Třešně češeme od dolních větví stromu.

A to přes fakt, že hlavice a rakety jsou také žroutem peněz a lidských zdrojů, které napjaty k dobrým cílům by vymýtily hlad a mnohé nemoci, pomohly by vzdělání po celém světě a třeba pomohly zvládnout nerovnoměrný populační vývoj kontinentů. Nemluvě o klimatické změně. Ostatně současná pandemie nám celkem názorně ukazuje, že těchto peněz a zdrojů by bylo skutečně potřeba jinde.

Mezinárodní společenství se dokázalo domluvit na zákazu chemických a biologických zbraní. U jaderných zbraní je něco takového daleko. Zatím. Jakkoliv si letošního 22. ledna a mezinárodní smlouvy vážím, je mi jasné, že to je jen malý krok vpřed.

Nebuďme ale jen pro optickou nedosažitelnost cíle ti, o kterých Barack Obama tehdy v roce 2009 řekl: „A pak jsou to také ti, kteří když slyší o světě bez jaderných zbraní, pochybují, zda je možné vytyčovat si cíl, jehož dosažení se zdá být nemožné.“ Protože pokud si nebudeme umět říct Obamovské „Yes, we can!“, těžko se pohneme pořádně ke světu, ve kterém se nebudeme muset bát, že shoříme v jaderném šílenství.