Teď by se nám reforma dlouhodobého ošetřovného hodila

Asi se to ve srovnání s plnými nemocnicemi a skokovým růstem počtu zemřelých zdá jako drobnost a nepříliš podstatný detail. Ale už více než rok leží ve sněmovně můj poslanecký návrh novely zákona o dlouhodobém ošetřovném.

Je fakt, že jeho projednání (a pevně doufám schválení) by nesnížilo počet nakažených, nesnížilo by počet lidí na JIP a kyslíkovém režimu, dokonce by ani neotevřelo více obchodů, sportovišť a vleků. Ale na druhou stranu u něj platí to, co u řady dalších zákonů a opatření – kdybychom ten návrh projednali v době, kdy byl podán, docela dobře mohl odlehčit našim nemocnicím. Sice nikoliv u pacientů s covidem, ale celkově dost podstatně.

O co přesně jde.

Podstata je vlastně velmi jednoduchá. V současnosti je mezi podmínkami čerpání dlouhodobého ošetřovného určitý počet dnů hospitalizace v nemocničním zařízení. Takže když se rodina chce doma starat o dlouhodobě nemocného nebo, nedej Bože umírajícího příbuzného, povětšinou jsou to rodiče, musí být ošetřovaný před propuštěním do domácí péče dostatečně dlouho „pacient nemocnice“. Bez toho nevznikne nárok na finanční pomoc od státu. Můj návrh počet dnů zkracuje a při velmi vážných stavech na konci života tuto podmínku úplně ruší. V tuto chvíli je také nutné o dávku požádat ihned po propuštění z nemocnice. Místo toho navrhuji zavést lhůtu 15 dnů, což mi prostě připadá daleko vstřícnější k rodinám, dává jim to čas uspořádat si svoje záležitosti a nějak se rozumným způsobem na následující dobu připravit. A konečně je to tak, že nyní může dávku pobírat jen ten, kdo s nemocným bydlí ve společné domácnosti. Což je dneska věc nepříliš častá. Proto můj návrh rozšiřuje okruh oprávněných osob na přímé rodinné příslušníky a ruší podmínku společné domácnosti.

A jaký je smysl.

Také jednoduchý. Pokud pomůžeme domácí péči, je to za prvé lidské, protože v řadě případů nemá pobyt v nemocnici žádný reálný zdravotní význam. Z lékařského hlediska již nejsou dělány žádné úkony, které mohou stav pacienta významným způsobem změnit, hospotalizace ale má dopady na psychiku pacientů. Doma je doma. Za druhé je to ekonomické. Lůžko v nemocnici jsou náklady. Je lepší tyto náklady platit jako pomoc při péči domácí, než je vynakládat na medicínsky zbytečnou a daleko dražší péči nemocniční.

V současné době by existence tohoto nového znění zákona znamenala alespoň nějaké odlehčení přetížených nemocnic na jiných „frontách“ než je ta nyní klíčová covidová.

O zařazení a projednání tohoto návrhu zákona jsme se snažili a za sociální demokracii se samozřejmě snažit budeme dál. Neberu argumenty o zvýšení nákladů (mimochodem v milionech, ne miliardách).   Snížení tlaku na potřebná lůžka a pomoc rodinám jsou také ekonomické kategorie.

I když se podaří a zákon projednáme velmi rychle, bude chvíli trvat, než se projeví. Neuvolní lůžka ani dnes, ani zítra. Bohužel. Kdybychom ho zvládli před rokem, pomohl by docela dost, protože bychom touto dobou mohli mít v nemocnicích o desítky pacientů méně. To znamená stovky hodin práce sestřiček a nemocničního personálu, další hodiny povinností pak i pro lékaře – jakkoliv již nemohou nijak významně pomoci urychlit léčbu nebo prodloužit život pacienta.

Snad už sněmovna pochopí, že novela zákona přinášející změkčení podmínek pro přiznání dlouhodobého ošetřovného má svůj velký význam. Lidský význam. Jak čtu pravidelně na jednom bilboardu u dálnice: Nikdy není pozdě pomoci druhým.

P.S. Tento text (ZDE) ukazuje, jak složité je v současnosti hledání konsenzu kolem „propouštění“ covidových pacientů domů. O to více vyniká, jak by se nám také hodilo odlehčení nemocnic o lidi po operacích a s neřešitelnými zdravotními problémy.