Trochu levnější a hlavně daleko lepší

Náklady na jednoho nezaměstnaného jsou ročně asi 207 tisíc korun. Navýšení podpory na tvorbu pracovních míst pro lidi se zdravotním postižením by podle mého návrhu činilo 9600 korun ročně. Připadá mi to jako dobrá investice.

To navýšení podpory projednávané nyní poslanci by mohlo zachovat současná pracovní místa pro tělesně postižené i do budoucnosti. Pokud zůstane současný stav, mnoho z těch míst bude zrušeno. A škody nastanou minimálně dvojí.

První jsou již zmíněné finanční. Méně míst = více nezaměstnaných. Tak jednoduché to je. Na tom v důsledku určitě neušetříme. Celkové náklady na jedno pracovní místo pro zdravotně postiženého, tedy příspěvek na jeho mzdu plus příspěvek zaměstnavateli na provoz, budou i po navýšení, které prosazuji, méně než 70 procent částky, kterou bychom stejnému člověku vyplatili jako nezaměstnanému nebo kolik by nás stál v sociálním systému. Takže když ta místa necháme „padnou“, bude to stát veřejné finance zhruba o tu skoro třetinu víc, než kolik ušetříme na dotacích.

Druhé škody lze nazvat jako lidské. A ty jsou daleko podstatnější. Možná mi někteří nebudete věřit, ale spousta lidí má potřebu pracovat, potřebu být užitečný. Jejich pracovní místo není jenom zaměstnání. Je to i sociální terapie, smysl života, pro mnohé i svého druhu rehabilitace. „Nevím, co bych jinak dělala, kdyby toto skončilo,“  řekla mi paní prodávající ve stánku na Hostýně výrobky chráněné dílny.

Lidé se zdravotním postižením samozřejmě hledají práci daleko hůře než zdraví. Konec konců na konci ledna 2019 tvořili skoro dvacet procent všech nezaměstnaných v zemi. Jinými slovy je nezaměstnanost mezi zdravotně postiženými podstatně vyšší než mezi zdravými. Zatímco mezi zdravými jsme dosáhli fascinujícího výsledku počtu nezaměstnaných na volná pracovní místa 1 ku 1, u zdravotně postižených je to 3 ku jedné.

Jsem proto moc ráda, že už druhým čtením prošel můj návrh novely zákona o zaměstnanosti, která obsahuje právě to navýšení příspěvku na jejich pracovní místa o 9600 korun ročně. A oceňuji, že se k němu přidali kolegové a kolegyně téměř ze všech politických stran a že podpořili nejen valorizaci, ale také rychlé projednání návrhu. Jen kolegové z ODS mi vyčítali, proč jsme to neudělali hned při navýšení minimální mzdy. Tu kritiku jsem přijala. Mělo se to stát a tak to také bylo dojednáno v tripartitě. Ale musím dodat, že sněmovna včetně ODS odmítla jako "přílepek" můj pozměňovací návrh, kterým jsem se o totéž snažila už na počátku letošního roku a abychom se toho vyvarovali příště,  navrhla jsem i zmocnění pro vládu, aby mohla při navýšení minimální mzdy svým nařízením okamžitě také zvýšit příspěvek na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Tím bychom se těmto situacím „na poslední chvíli“ vyhnuli.

Nicméně pořád je dobrá šance, že toto druhé řešení projede včas  i třetím čtením a senátem a pracovní místa pro lidi se zdravotním postižením zůstanou všechna zachována. I když vydáme o trochu peněz navíc, pořád ušetříme ve srovnání s tím, co by nastalo při rušení míst. A hlavně, což je daleko podstatnější, tak zachováme našim zdravotně postižením důstojné podmínky a možnost vytvářet užitečné věci a služby. Což za to přece stojí.