Autoři Bílé knihy k reformě vysokého školství by měli vysvětlit logický paradox své argumentace pro zpoplatnění vysokoškolského studia.
Tím paradoxem je tvrzení, že budou-li si studenti studium platit (je z tohoto pohledu jedno v jaké formě a v jakém čase), bude moci studovat více studentů z níže příjmových skupin obyvatelstva, bude tedy odstraněna socioekonomická bariéra studia. Naopak, tato bariéra bude vytvořena a to v masivní podobě a s dalekosáhlými důsledky pro jednotlivce i hospodářství země.
Jejich argumenty mají stejnou logiku, jako kdyby obchodníci chtěli docílit vyššího prodeje výrobku tím, že ho zdraží. Zdražením lze dosáhnout vyšších zisků, ale ne vyššího prodeje čehokoliv.
Vysoké školství potřebuje korekce. Garance akademické svobody a podpory vědeckého bádání musí být na vyvážena manažerským řízením, maximální efektivitou vynakládaných prostředků a spojením s praxí. Že to jde i ve stávajícím systému, ukazuje praxe zvláště některých technických univerzit.
Forma tzv. odloženého školného nic neřeší. Je to půjčka na budoucí příjem, která jen zastírá to, že to je výdaj studenta, dluh i s patřičnými úroky. Ten však dřív nebo později zaplatit někdo bude muset. Student, kterého omezí při pořizování bydlení, zakládání rodiny či jiných aktivitách žádoucích u mladých lidí jako např. zahájení vlastního podnikání.
Zaplatí stát v případě, že absolvent nedosáhne do určitého času na průměrný příjem. To je ve velkém procentu případů pravděpodobnější. Nástupní platy absolventů se většinově pohybují kolem 15 – 17 tis. Kč měsíčně. V tom případě jen bude „vyroben dobrý kšeft“ pro banky, kterými budou tímto způsobem protékat veřejné finance. Pro stát to pak bude znamenat, že finance do vysokého školství budou muset být vyšší o bankovní poplatky a úroky bank. To znamená, že bez efektu pro kvalitu vysokého školství bude stát investovat do vysokých škol odhadem o 5-10 % více (toto zůstane v bankách) jen pro zajištění systému odloženého školného.
Naprosto mimo realitu české mentality je argument ministra školství Ondřeje Lišky, že budou-li si studenti za vzdělání platit, pak to povede ke zvýšení kvality na vysokých školách. Praxe Klausových vlád, kdy bylo částečně zpoplatněno učňovské školství ukázala, že opak je pravdou . Kvalita učňovských škol téměř okamžitě dramaticky klesla (učil se ne ten, kdo byl lepší a měl talent pro příslušný obor, ale ten, kdo to dokázal zaplatit). V průběhu dalších let se systém učňovského školství téměř rozpadl. V důsledku toho dnes chybí řemeslníci v klíčových oborech, což se projevuje jako bariéra dalšího hospodářského růstu. Podle fungování většiny soukromých škol (výjimky potvrzují pravidlo) se pak také ukazuje další rys naší mentality, že když za něco zaplatíme, tak to musíme dostat. Tím, co většina lidí od školy chce, nejsou v ČR bohužel vědomosti a schopnosti, jak je tomu jinde, ale dokument, který říká, že tuto školu absolvoval. Zaplatí-li, chce příslušný doklad o absolvování. Je-li žák klient školy, pak dostane, co očekává, protože jinak škola přichází o příjem. To je trh.
Vzdělání, stejně jako kultura a zdraví nikdy nemůže být necháno napospas neviditelné ruce trhu, jak si představuje tato vláda, protože to znamená likvidaci obecné dostupnosti těchto systémů veřejných služeb a tedy snížení životní úrovně většiny lidí. Zpoplatnění vysokoškolského studia nejen, že v této oblasti nic nevyřeší, ale jde naprosto proti logice budoucích potřeb školství i společnosti jako celku.
