O pražské housce a eurofobii

Cestovala jsem. Nebojte se, nebudu vás unavovat podrobnostmi jednání v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, kde jde především o lidská práva, kulturu, vzdělanost. To v porovnání s tím, co přináší „Rytmus života“, jehož nabídka na mě v této chvíli kolotočově útočí z televize, je skutečně „suché“.

      A už vůbec vás nebudu unavovat tím, že si šéfové sociáldemokratických frakcí států EU společně lámali hlavu s tím, co bude pro Evropu a její budoucnost znamenat ratifikace, či neratifikace Reformní smlouvy, která nastaví pravidla v EU na další léta. Předpokládám, že bych také příliš nezaujala ani zamýšlením se nad vyhodnocením účinnosti Lisabonské strategie a hledáním udržitelnosti evropských sociálních standardů i pro další generace lidí nejen v Evropě.

     Chci psát o zkušenostech, které si může ověřit téměř každý. Minulý týden jsem díky jednání, o kterých jsem se letmo zmínila výše, a troše nepřízni počasí, prošla pět různých letišť.

     Hned v Praze jsme zůstali „viset“. Bylo brzy ráno, akorát tak čas na snídani. Hned v přízemí nového terminálu letiště v Ruzyni je něco jako Mc Donald. Nabídka byla zajímavá. Italské „kapučíno“, francouzský croisant, ale klidně i bavorské párky nebo nějaká čína. Zkrátka kosmopolitní menu včetně nápisů v angličtině (české tam nejsou). Před cestou do neznámé ciziny jsem si dala bábovku, která mohla být považována za českou. S trochou nostalgie jsem si vzpomněla na křupavé slané pražské housky z dob mého dětství. Ptát se po našich valašských frgálech, domažlických koláčích nebo jen hořických trubičkách, které již mají v EU svou originální značku, nemělo žádný smysl.

     S kolegyní jsme si krátily čas hledáním znamení, podle kterého bychom dokázaly identifikovat, že jsme v Praze, tedy doma, a cizinec, že je v Praze, tedy v jiné zemi, než ze které přijel. Stala se z toho jakási hra. Bohužel vyhrála jsem s tvrzením, že na českém pražském letišti nic takového nenajdeme. Kolegyně si vzpomněla na české sklo. To ovšem mělo pouze anglický nápis. Jediný obchůdek s becherovkou a slivovicí byl zastrčen někde za schody a opět nesl záhadný nápis Bohemia. V rohu jeho štítu se krčila nijak nevysvětlená značka Klasa. Pak už jme však neobjevili ani fotografii Hradčan, natož český nebo moravský výrobek nebo nabídku turisticky atraktivních míst kdekoliv u nás.

     Mladí lidé neradi prohrávají. Moje mladičká spolucestující Prahu uzavřela s tím, že všechna letiště jsou prostě stejná. Docela mě mrzelo, že neměla opět pravdu.

     V Amsterodamu nás přivítali dřeváky na všechny způsoby a ve všech možných materiálech, větrné mlýny, čokoláda, dokonce prodavačky v národních krojích, speciální část letiště představující Holandsko. V Lisabonu zvláštní kachlové ornamenty už při vstupu, obrázky úžasné krajiny a památek, korek a samozřejmě Portské. Na zpáteční cestě v Bruselu nás přivítala výzdoba v mnoha variantách nám oznamující, že jsme v srdci Evropy, kde nás srdečně vítají. Jen nerady jsme minuly prodejnu belgické čokolády a bruselské krajky. Pokaždé se tam zastavuji u krásných gobelínů. A ještě k tomu snad přidám letiště ve Štrasburku, které je opravdu nevelké. Ale i tam v těch dvou krámcích, které tam mají, koupíte tentokrát štrasburskou čokoládu, alsaské čápy nebo výborné zázvorky, speciální perníčky , francouzské sýry nebo skutečně francouzské croisanty u Paula.

     Cestujeme. Cestujeme po Evropské unii, kde jsme dnes vlastně doma, ale i mnohem dál. Naše ekonomika je navázaná více než osmdesáti procenty právě na partnery v EU. Z tohoto pohledu mi připadá jako postavená na hlavu eurofobie současného prezidenta včetně odmítání přijetí eura jím a jeho rodnou stranou a přitom tak málo národní hrdosti tam, kde by měla být výkladní skříň země.