Nakynuté rezervy pojišťoven jsou úspory na lidech

Nechci politikařit a chytat toho nebo onoho za slovíčko, zda je naše zdravotnictví v krizi nebo není v krizi. Hra na politické body nepomůže těm podstatným lidem, což jsou pacienti.

Podívejme se na věc v podstatě ekonomicky.

Náš zdravotní systém je založený na průběžném financování. V principu platí, že co se jeden rok vybere, tak je možné utratit za péči – samozřejmě při odpovídající tvorbě rezerv. Čili v případě, že zdravotní pojišťovny mají v rezervách 60 miliard korun, což mnoho a mnohonásobně přesahuje zákonem předepsaný rezervní fond, v podstatě to znamená, že tyto peníze nebyly v minulosti utraceny za péči, kterou si pacienti zaplatili. Ale kterou nedostali.

V čem ji nedostali? V tom, že na magnetickou rezonanci se čeká tři měsíce i déle. Jsou vyšetření, kdy je čekací doba ještě podstatně delší. V tom, že přístup k biologické léčbě je složitý, mnohdy nemožný. V tom, že návštěva u stomatologa je i při nějakých běžných věcech pro řadu lidí noční můrou ne kvůli vrtačce, ale kvůli rodinnému rozpočtu. V tom, jaké problémy s léčbou mají lidé postižení celiakií (kteří musí držet bezlepkovou dietu). A tak dále.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch říká, že nechce dát tyto peníze z rezerv na péči. A má argument, který nelze jen tak zmuchlat a zahodit. Rezervy mají být pro případ krize a snížených příjmů jako polštář, který umožní neškrtat někdy v budoucnosti (při zhoršených výběrech) v placených úkonech či lécích. Zní to dobře, opatrně, rozumně.

Nicméně pokud na jednu stranu položíme fakt, že rok co rok krátíme občany na tom, co mají dostat a co si zaplatili, na stranu druhou rezervy, které dramaticky překračují zákonem stanovenou mez, pak je to prostě divné. Můžeme se bavit o tom, zda onu stanovenou mez nezvýšit (a nezměnit její poměr k celkové vybírané sumě). Můžeme se bavit o tom, že bychom měli mít modely, které prognózují výběr při nějakém očekávatelném zhoršení ekonomické situace a k tomu směřovat tvorbu rezerv. Ale zcela nesporně zde existuje prostor pro dofinancování zdravotnictví již nyní, v podstatě hned.

A tedy pro zlepšení péče. A také zlepšení podmínek v nemocnicích i v dalších zařízeních – pro pacienty, ale i pro lékaře, sestřičky, personál.

Protože realitou je, že se v současnosti ve zdravotnictví zhoršuji podmínky, jak pro poskytovatelé zdravotní péče a jejich zaměstnance, tak dostupnost péče pro pacienty. V nemocnicích chybí personál, sestry, lékaři, ale také kuchaři a další zaměstnanci. Ti,  kteří tam pracují jsou přetížení, nezvládají stresy a zvažují další odchody. To nyní zhoršuje situaci i ve vztahu k pacientům.

Je nutné situaci řešit. ČSSD k tomu vyvolala jednáni koaliční rady.

Je nám předhazováno, že jsme to měli řešit už v minulosti. Je ale třeba připomenout, že v uplynulém volebním období jsme s obtížemi napravovali neblahé kroky pánů Julínka a Hegera a ty nejzásadnější problémy jsme řešili.

Celkové navýšení platů bylo o 30 procent jak u lékařů, tak sester a zdravotnického personálu.  Řešili  jsme systém vzdělávání ve zdravotnictví včetně navýšení kapacit lékařských fakult.  Zavedli jsme úroveň praktické sestry a následně možnost zkráceného studia sester, řešili jsme nadměrnou administrativu v jejich práci tak, aby mohly být především u lůžka pacientů.  Jsem opravdu ráda, že současný pan ministr na tyto kroky navazuje.  Stejně oceňuji, že již navýšil prostředky na urgentní péči a  některé krachující nemocnice.

Ke kritice toho, co jsme měli jako ČSSD udělat, musím jednu věc přiznat. Nedokázali jsme (proti vůli tehdejšího ministerstva financí v gesci ANO) zvýšit platby za státní pojištěnce tak, jak bylo potřeba. Před pár lety to ještě bylo možné různě „zalepit“, ale nyní již není kam ustupovat.

Řekněme si, že celý systém se pomalu sune k velkému problému. Většina lidí to nevidí, protože to pořád není tak úplně poznat – z nemalé části díky enormnímu nasazení lidí ve zdravotnictví. Je to podobné, jako ve školství. Jakoby všechno fungovalo. A pak jednoho dne budeme postaveni před stávkovou pohotovost učitelů, případně se brány škol zavřou…

Jenže fakt, že krize zatím není vidět, že nemá projevy, které by dopadaly na každého, ale „odnášejí“ to zatím jenom někteří nemocní, tak tento fakt neznamená, že krize neexistuje. Naopak. O to větší šok bude, až se projeví.

Zdravotnictví je podfinancované, chybí v něm peníze. Například podle našich propočtů chybí jenom nemocnicím 14 miliard korun. A v rezervách zdravotních pojišťoven je 60 miliard.