Dobrá věc pro lidi se zdravotním postižením

Ve Zlíně žije fascinující člověk. Za mne kandidát na všechny medaile světa. Vozíčkář, přitom bývalý vedoucí dětských oddílů, zakladatel Festivalu zdravotně postižených písničkářů, sledge hokejista i zastupitel – Roman Herink.

Má spoustu dalších zásluh. Díky jeho usilovné a systematické práci v zastupitelstvu je nyní Zlín opravdu hodně bezbariérové město. Vymyslel, prosadil a odpracoval klub pro trávení volného času lidí s postižením Klub Íčko. Na olympiádě v Naganu zahlédl sledge hokej – hokej pro lidi s postižením dolních končetin. Přivedl ho do Čech a na Moravu (nesporně i do Slezska) a dnes již máme v této disciplíně olympijskou medaili, v ČR proběhla dvě mistrovství světa.

A to Roman za poslední desítky let překonal řadu dalších vážných zdravotních komplikací. Když poslouchám to časté vzdychání nás, které příroda vyvolila jako „nepostižené“ a kterým žádná nehoda toto štěstí nevzala, když poslouchám, jak občas skuhráme, vždycky si na Romana vzpomenu – protože on je pozitivní pod takovými ranami a nepřízněmi, o jakých většina z nás ani netuší.

Dalším je  Milan Hradil, nevidomý úžasný muzikant, povoláním masér. Aniž je mnohdy vnímáme, žije mezi námi mnoho postižených, kteří vykonávají řadu různých povolání. Znám případy lidí upoutaných na lůžko, kteří přesto pracují v oblasti IT. Práce pro ně není jenom práce, jenom způsob obživy. Práce je pro ně nutnost, aby se vyrovnali se svým problémem, práce je pro ně potřeba, naplnění, práce je pro ně i terapie. Všechno, co dělají, je stojí mnohem více úsilí, než kolik musí vynaložit lidé zdraví.

Ale stejně tak si vážím zaměstnavatelů, kteří vytvářejí podmínky pro pracovní zařazení lidí se zdravotním postižením. Je to trochu „jiné“ podnikání. Nejde jet jen na „výkon“, protože organizaci práce, prostředí, řadu dalších okolností je nutné přizpůsobit potřebám postižených. V běžném tržním prostředí, kde rozhoduje efektivita a produktivita (což je samozřejmě správně), by zaměstnavatelé postižených dlouho nepřežili – náklady mají nutně vyšší než konkurence zaměstnávající zdravé lidi. Proto stát pomáhá a podporuje vytváření míst pro postižené.

Jako velká zastánkyně toho, aby právě tyto státní dotace byly dostatečné, jsem často konfrontována s tvrzením, že je to vyhazování peněz státu a zasahování do zaměstnaneckého trhu. Tak vyhazování peněz to není určitě – náklady na podporu pracovního místa jsou nižší než náklady na jednoho nezaměstnaného. Stát ve skutečnosti ušetří. To je spočítané, to je prokázané. Přesto se tento argument občas znovu a znovu objeví. Obdivuhodné, jak některé nesmysly mají tuhý kořínek.

S tím pokroucením trhu práce je to podobné. Vzhledem k celkovému počtu pracovních zaměstnaneckých míst v naší zemi je počet podporovaných míst pro postižené marginální. Bavíme se o podílu kolem dvou procent.

Kvůli panu Herinkovi, kvůli panu Hradilovi a kvůli desítkám tisíc lidí s postižením, kteří chtějí a potřebují pracovat, děkuji kolegům ve sněmovně i v senátu za podporu novely zákona, která umožní zvýšení státní dotace pro zaměstnavatele. Výborné je, že tentokrát řešení obsahuje i zmocnění vlády, aby věc upravovala v závislosti na vývoji minimální mzdy. Abychom to prostě vždycky znovu nemuseli řešit zákonem. A abychom nevystavovali zaměstnavatele, ale hlavně naše spoluobčany s postižením obavám, že „se to nestihne“ a jejich místo již nebude udržitelné.

Žijeme v době, kdy je leckdo zpochybňuje pomoc slabším, mnohdy je i zesměšňována. V době, kdy v rámci útoků na „neziskovky“ nebo na „inkluzi“ jsou lidé s postižením nebo děti s poruchami učení stavěni jako překážky. O to více díky, že obě komory Parlamentu byly pro zvýšení podpory drtivým a jednoznačným způsobem.

Protože civilizační úroveň společnosti se pozná ne podle toho, jak oslavuje nejsilnější, ale podle toho, jak se chová k těm nejslabším.