A hlavně chci světový mír

Ve Stockholmu existuje pracoviště, které se jmenuje mezinárodní ústav pro výzkum míru. Zkráceně SIPRI. A podle tohoto centra dosáhly loni světové výdaje na zbrojení částky 1,82 bilionu dolarů.

To je jinak řečeno: 1 820 miliard. 1 820 000 milionů. Nebo také 1 820 000 000 000 dolarů. A je to o 2,6 procenta více, než v roce 2017. Možná ještě v korunách. Je to asi 43 bilionů korun.

Papež František se před několika dny modlil během návštěvy Japonska v Nagasaki v místě exploze druhé jaderné pumy. Mimo jiné řekl: „Mezinárodní mír a stabilitu nelze nastolit s pomocí strachu ze vzájemného zničení a s pomocí hrozby naprosté zkázy.“ Vyzval k rozhovorům o odzbrojení, ke snižování nákladů na zbrojení a k přesměrování peněz k hladovějícím.

Papež František jistě není naivka, aby si myslel, že rozum a důvěra mezi národy zvítězí teď hned, obratem. A ani já nejsem naivka, abych si myslela, že se dožiji světa bez jaderných zbraní. Ale hodně bych to přála alespoň vnoučatům. Můžeme však možná riziko použití jaderných zbraní alespoň snížit. Sdružení parlamentářů proti jadernému zbrojení a za odzbrojení, jehož jsem členkou, nabízí na první pohled velmi jednoduché snížení rizika – závazek, že jaderné zbraně státy nepoužijí jako první a prodloužení reakčních dob (i když technicky to tak snadná věc není).

Nelze ale přehlédnout, že doba snižování nákladů na zbrojení nepřeje. Mezinárodní napětí spíše roste. A ostatně roste napětí i uvnitř jednotlivých zemí. Sami to zažíváme. Navíc čelíme masivním hrozbám v rozsahu dosud nevídaném – terorismu, fundamentalismu, nacionalismu. Migraci vyvolané regionálními konflikty, ale také touhou milionů po lepším a bezpečnějším životě. K těm hrozbám, které na nás cení zuby, bychom mohli dodat i sociální sítě, které měly podle svých tvůrců sblížit lidi po celém světě, ale stále více fungují jako bezproblémový prostor pro šíření nenávisti. A pro vykřikování názorů a hodnocení, které by jejich autor neměl odvahu říci tomu druhému do očí.

Opravdu nezažíváme dobu, která by fandila snížení nákladů na zbrojení. Začíná to v jednotlivých zemích. Stále častěji vidíme vítězit ve volbách (jak v karikaturách voleb, tak i ve volbách skutečně svobodných) politiky, kteří věci stavějí „buď my, nebo oni“. Kteří předkládají společnost jako válčiště, ve kterém je nutné prosadit svůj názor a když to nejde po dobrém, tak to musí jít silou. Recept na domácí vítězství pak promítají do zahraniční politiky.

Do toho žijeme ve skutečně globálním světě, nejpropojenějším v dějinách. Ve světě, který má největší zdroje, jaké kdy byly shromážděny. Má největší schopnosti. Ve světě, který vytvořil neuvěřitelné bohatství (jakkoliv ho rozdělil nerovnoměrně). Jenže také ve světě, který je možná křehčí, než kdykoliv dříve. A ve světě, jehož sebezničující potenciál je obrovský.

Člověku z toho nutně není dobře po těle.

Papež v Nagasaki také řekl: „Obrovské množství peněz vyplýtvané na závody ve zbrojení je do nebe volající urážkou ve světě, kde miliony dětí a rodin žijí v nelidských podmínkách.“ Kdyby tyto prostředky byly použity na uvolnění potenciálu a schopností oněch milionů a spíše miliard lidí, kteří tráví den za dnem snahou o uchování holého života, možnosti našeho světa by se neuvěřitelným způsobem zvýšily.

Začal advent. Předvánoční období čekání na narození Ježíše Krista. Dobrý čas na přání. Tak já si přeji, aby tento čas růstu napětí skončil, aby zvítězilo vzájemné pochopení a tolerance a abychom se dostali na dlouhou, jistě nelehkou, ale pro zachování lidstva nutnou cestu, na jejímž konci bude svět bez zbraní hromadného ničení a snad jednou dokonce i bez válek.