Ve skrytu ústavní krize dáme si medvěda

Volby se v české kotlině nedělají na podzim či v zimě. Nepsané pravidlo, které až doposud vždy platilo. A mělo by platit i nadále. Nebudu polemizovat s Ústavním soudem, ani s ústavními soudci, vždyť i oni nemají jasno v otázce, zda to, co u nás momentálně probíhá je v souladu s Ústavou. Zaráží mě však mnohem více jiná věc, která jakoby se současnou situací jde ruku v ruce.

Už za První republiky bylo jasné, že vypisovat volby na podzim je čiré šílenství, je to možná únosné období pro tvoření a realizovaní volební kampaně, vražedné ovšem pro státní kasu. Období tvorby státního rozpočtu opravdu není vhodným okamžikem pro volební kampaně. Je zcela zřejmé, že co nejrychlejší vypsání předčasných voleb je jediným únikem z dnešní letargie, za jakou cenu ovšem?

Slyšel jsem mnohokrát stará dobrá pravidla, které jen vřele doporučuji našim politikům, aby se jimi řídili a v kontrastu dnešního období jsou navýsost užitečná a výmluvná.

„Když už se ti něco nelíbí, nenič to a navrhni vlastní řešení,“ je věta očividně pravdivá, pro socialisty ovšem nic neříkající. Teprve kontext současnosti ukazuje, jak velice hloupým a státuzničujícím aktem bylo vyvolání nedůvěry Topolánkově vládě. Ně, že by byla nějak úspěšná, ovšem udělat národní ostudu v době předsednictví a nemít žádné eso v rukávu, to už je opravdu jen pro otrlé povahy. Myslím, že samotnou ČSSD překvapilo, jak je to vlastně jednoduché a zároveň ubohé. Nemít vlastní návrhy na řešení krize a jen kritizovat umí každý, k tomu není potřeba politické moci, ale postačí dvě děti na pískovišti.

„Nečiň nikdy druhému to, co nechceš, aby on činil Tobě“. Lidé nemají k politikům, politickým stranám a celému zřízení úctu. Kolikrát si na dané téma v různých politických debatách postěžovali naši politici. A můžou vlastně občané činit jinak? Vždyť jakou úctu k sobě mají naši jednotliví politici, politické strany, potažmo státní instituce? „Pavle, to snad nemyslíš vážně,“ postěžoval si předseda Topolánek na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. „Mirku, nechej ho, však my je převálcujeme,“ kontrastuje mu předseda Paroubek. Naprostá neúcta k sobě sama, nectění základních ústavních pravidel, nepřehlednost politického spektra. Ano, vážení politici, v tomto se nedá než vracet stejnou mincí. Jak činíte vy, budeme činit i my, občané. Nelze si přece vážit někoho, kdo nemá úctu k druhým.

Vraťme se k podstatě tohoto článku, ke státnímu rozpočtu. Už to tak vypadá, že letošní schvalování rozpočtu bude tzv. apolitické, bez silného mandátu, bez podpory či protestu. Ideální stav k protlačení všeho možného. Začínám být zastáncem jevu nevídaného, a to rozpočtového provizoria. Někdo může namítnout, že se jedná o nejhorší variantu ze všech možných, já však musím oponovat jedním velmi známým příběhem. Už když byl každý z nás malým dítětem, maminka či tatínek mu jistě říkali: „Nesahej na tu plotnu, budě Tě to bolet, spálíš se, uvidíš!“ A každý z nás se spálil.

Mělo to nějaký účinek? No samozřejmě, nikdo už si na plotnu více nesáhl a byl poučen jednou provždy. Myslím si, že totéž by bylo potřeba nastolit v otázce státních financí. Schodky nezadržitelně rostou, přesto všechno, úměrně s narůstajícím dluhem přicházejí naši politici tu s oním, tu s jiným, zaručeně fungujícím receptem na všechny krize. Má to však jeden háček. Ono to stojí peníze. A politici to vědí, záměrně nám však u svých návrhů některé informace neříkají, mnohdy dokonce i zatajují. Jako příklad uvedu předvolební dvojstranu strany ČSSD v deníku Právo, ze soboty 29. srpna 2009, kdy se v jednoduché tabulce dušují, jak jejich předvolební sliby budou stát mizivé množství peněz a budou dokonce vykompenzovány dodatečnými příjmy. Tak nějak ale pozapomněli do svých výdajových kolonek zařadit některé své návrhy, které bijí jak do očí hned na druhé straně. Jak je možné, že mezi výdaje státu nebude patřit tzv. kurzarbeit? Je to vše jen hra s čísly, jistotou ovšem je, a to neoddiskutovatelnou, že předvolební nápady ČSSD (13. důchod, zvýšené podpory v nezaměstnanosti, kurzarbeit a další) jsou historicky naprosto nejvyššími, které kdy kdo v ČR navrhoval. A to pominu i fakt, že do dodatečných nákladů je potřeba započítat i další faktory jako je demografický vývoj (více lidí v důchodovém věku), zvýšená nezaměstnanost (zvýšené výdaje ze státního rozpočtu, nižší příjmy na daních).

Možná to zní příliš nadneseně, ale opravdu si myslím, že jeden rok v pokoře (rozpočtové provizorium) by našemu státu pomohly mnohem více než jakákoliv jiná opatření. Konečně by si i ty nejchudší a na státním rozpočtu nejvíce závislé vrstvy obyvatelstva uvědomily, že oni jsou tou nejvíce ohroženou skupinou, že jen podstatné škrty a následné reformy jim mohou zajistit alespoň nějaké peníze z tohoto rozpočtu do budoucna. Sklenice se totiž pomalu naplňuje a pokud se nic nestane, tak i přeteče. Raději volím rok o chlebu a vodě, než 5 let s kuřaty lítajícímu až do pusy, následně však dlouhodobě o hladu. Ano, vážení občané i vážení politici, dluhy se musí platit. To věděli již za První republiky, a proto nikdy nekonali volby na podzim či v zimě. Je to totiž doba dárkům zaslíbená. Ale ruku na srdce, dárek na leasing se také musí splatit.

„Kde nic není, ani čert nebere,“ toť rada pro poslance, kteří budou schvalovat státní rozpočet. Oni si však z toho stejně nic nevezmou k srdci, vždyť je to naposled, co mohou něco „udělat“ pro nás, pro obyčejné lidi. Tak dobrou chuť milí občané, pro letošek si rozporcujeme medvěda, co dáme do pusy příští rok, to ať řeší zase někdo jiný.