Doleva, doprava anebo nahoru, dolů

Čtu poměrně často články týkající se všemožných nových „zázračných léků“ na přechytračení, v lepším případě zmírnění dopadů ekonomické krize a pomaličku se mezi nimi začínám ztrácet. Vždy jsem si myslel, že v politologii jsou jasně vymezená kritéria a mantinely pro umístění politických stran v politickém spektru. Jsem zřejmě bláhový.

Myslel jsem si totiž, že pravicová strana klade důraz na osobní angažovanost každého jednotlivce, ať už z hlediska finanční participace či filozofickém pojetí chápání světa. Naopak od toho strana levicová přenáší některé povinnosti či statky na bedra celé společnosti za účelem kdoví jakým. Čert aby se v tom pomalu vyznal. Nechtěl bych být v současné době učitelem politologie, nejen že se v současném politickém spektru přestávám orientovat, ale vůbec si nedokážu představit, jak bych svým studentům vysvětlil některé kroky politických stran, které se hlásí na tu či onu stranu politického spektra. Však posuďte sami. Začněme nejprve u našich sousedů, vždy se lépe kritizuje to co je za vlastním prahem než to co je před vlastním.

Asi nejkřiklavějším důkazem pomatení stran jsme v poslední době zažili v Maďarsku. Je neuvěřitelné sledovat situaci, kdy vládní socialistická strana navrhuje snižování daní a další ekonomické reformy, naopak opoziční pravice to blokuje. Kdo si jen trochu vzpomíná, nalezne v paměti více podobných situací, například v placení zdravotních poplatků anebo školného. Hold síla placeného voleného korýtka je mnohdy nadstranická (myšleno z geografického hlediska).

O „reformách“ pravicových stran některých jihoevropských států se nemá smysl ani bavit. V tomto kontextu mi i čeští komunisté připadají „poněkud kapitalisticky“. A abychom nekřivdili jen Itálii či Francii, spektrum těchto států můžeme rozšířit o tradičně nereformní Švédsko. Jestli je ještě někdo eurooptimista a myslí si, že v nově zvoleném evropském parlamentu vznikají frakce dle politického rozložení sil, pak má zřejmě problém s určením světových stran. V tomto nelze než dát za pravdu panu prezidentovi.

A abychom se na chvíli podívali i k nám domů, stačí si vzít na paškál jedno z posledních témat, které hýbe naší politickou scénou, a to šrotovné. Zcela pominu jeho „užitečnou neužitečnost“ a povznesu se nad množstvím vyhozených peněz, které mohly být využity o dost účelněji. Není mi však zcela srozumitelné, z jakého důvodu hájí levicová strana zájmy velkých nadnárodních firem, to by měl být přece tradiční prostor pro strany pravicové.

Nu což, planeta se přece točí a východ či západ je stejně pomíjivý jako pravo a levo. Snad si světoví politici alespoň trochu uvědomí svou náležitost ke spektru, ke kterému se hlásí, ať mladé nadějné politology zbytečně nematou.

Vždyť ono je to ale přece zcela jedno. Každé opatření, které vzbudí zájem mas a přitáhne potřebné voličské hlasy, je přece jak pravicové, tak levicové, hlavně podle současné stranické příslušnosti. A nám obyčejným lidem přece nejde o politologii, ale o plné břicho a bezstarostný život. Když k tomu přidáme i spokojený blahobytný život našich politiků, může být na světě přece krásně. Anebo že by ne?