Demagogie a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou

Nejsem žádným přívržencem odkazu bývlého pana prezidenta Havla. Nejsem ani žádným naivním uctívačem principu demokracie, jako bezchybného institutu vládnutí. Co ale jsem, jsem občanem, který se nestačí divit, a to jak na poli domácím, tak i na poli zahraniční politiky.

Svět se bezpochyby radikalizuje. Ať už se jedná o přibývající válečné konflikty dále či blíže za našimi hranicemi, stejně tak i na politické scéně, kdy radikální hesla si razí cestu na výsluní. Diskuze, jako institut posunování vývoje ku prospěchu většiny, demokratické systémy, jako funkční nástroj vlády, to vše je nahrazováno jednoduchými a ráznými hesly. Proč tomu tak vlastně je? Co se to vlastně děje?

Dle mého názoru se jedná o logické vyústění několika souběžných jevů, které se spolu vzájemně setkaly ve zřejmě nejméně vhodnou dobu. Jedná se o paradoxní střet přemíry a nedostatku demokracie. Na straně jedné zde máme nadnárodní instituce, které byly vybudovány ve jménu demokratických principů a s přáním budoucího nekonečného vzájemného splynutí občanů v celosvětový všenárod totožných "demokratických" hodnot. Ano, kdo v tomto vyjádření vidí např. Evropskou unii, nemýlí se. Tento akt, zřejmě vzniklý z dobré vůle se ovšem naprosto vymkl nejen samotné demokratické kontrole, ale současně i lidskému chápání. Vždyť už ani sami politici neumějí argumentovat proč se některé věci vlastně dějí. Evropská unie se stala zaklínadlem, které se dá použít vlastně vždy. Je to v podstatě až k smíchu, kdy orgán budovaný k přežití demokracie se stal sám o sobě totalitním. Hledat řešení v institucionálních změnách, jako je např. více volebních prvků do samotných evropských institucí mi přijde jako zcela zbytečné a zhoršující ještě více stávající stav. Osobně nejsem proti rušení Unie jako takové a vím, že mé vyjádření může znít jako lascivní, pokud nenabídku vlastní řešení, přesto si myslím, že je načase něco v dané věci učinit. Historie se totiž opakuje. Vždy, když se politická (v jiných časových údobích jinak vládnoucí) reprezentace začíná vzdalovat obyčejným lidem, nastává bod zvratu, kdy se celá tato civilizace bortí. Po překonání tohoto bodu zvrtu již totiž přestávají fungovat logické argumenty a historie se již v podstatě děje sama, a to destrukčně.

Opakem uvedeného principu pak je jiný jev, který se v prvém okamžiku jeví jako reakce na dříve uvedené. Stále častěji se setkáváme s představiteli ať už politických stran, ale i jiných organizací, které se snaží na svou stranu získat lidi poměrně jednoduchou argumentací a rychlými řešeními. Zcela upřímně, kdo z nás nemá rád rychlá a funkční řešení? Jedná se ve své podstatě o perfektní věc, pokud teda skutečně funguje. A v tom je ten problém. Demokracie spočívá ve volbě. Volba ovšem může být v podstatě jakákoliv. Problémem voličů je totiž jejich principiální ztráta zájmu o získávání si informací o řešených jevech. Jednoduchá řešení se pak mohou zdát i správná. Je tomu díky obecné neznalosti jevů s daným problémem souvisejících. To ovšem vede k poměrně zásadnímu otočení kormidla zcela opačným směrem než je záměrem politické reprezentace.

Ve svém důsledku pak proti sobě stojí dva tábory, které by se mohly nazvat vzájemně hluchými a slepými. Jeden hledá řešení, nikdy ho ovem není schopen nalézt a už vůbec ne realizovat, druhý pak řešení nehledá, ale rovnou jedná. To ovšem vede k naprosté radikalizaci všech osob, kterých se dané problémy týkají, to znamená absolutně všech. Jak z daného problému ven? Osobně si myslím, že existují pouze dvě cesty a ani jedna z nich není bezbolestná. Buďto si svět a lidé v něm uvědomí, že nic na světě není jednoduché, ale ani natolik složité, že by se nedalo nalézt řešení anebo si to jednoduše neuvědomí a dojdou k tomu až tehdy, kdy již nebude potřeba řešit věc nadstandardní (politika, ekologie apod.), ale půjde o samotné přežití. Věřme, že první varianta nakonec zvítězí.