... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.
Myslím, že rčení, "Mám hlad jako herec", používají daleko více ti, kteří nejsou herci a u divadla nikdy nepracovali. A také si myslím, že mezi čtenáři tohoto blogu bude málo těch, kteří toto rčení nikdy nepoužili!
Na internetu jsem našla vysvětlení, proč se říkalo nebo se říká, mít hlad jako herec: Životní úroveň kočujících herců bývala kdysi velmi nízká. Ještě začátkem minulého století platilo rčení, mít hlad jako herec.
To je určitě pravda, ale také je pravda, že život herců v posledním půl století, a hlavně v současné době, je tak hektický, že někdy prostě nemají čas na to, aby se najedli a tak často dochází k tomu, že... mají hlad jako herec.
Povím vám příběh, který dokazuje, že mít hlad jako herec, bylo běžné i v letech sedmdesátých.
V kolínském divadle jsme měli před premiérou a tak jsme zkoušeli od deseti hodin až do patnácti, i když většina z nás šla ze zkoušky rovnou do divadelního autobusu, který už před divadlem startoval a jeli jsme na zájezd.
Samozřejmě, že jsme nadávali! Neměli jsme čas na oběd, neměli jsme čas si nic koupit cestou, protože na benzinkách toho v sedmdesátých letech moc nebylo, a tak jediné, co nás uklidňovalo, byla představa hospody, kde se najíme, až dorazíme tam, kde máme večer hrát.
Když jsme tam přijeli, měli jsme něco přes hodinu na večeři a tak jsme se všichni sešli v hospodě na náměstí, kde to docela žilo...
Seděli jsme všichni pohromadě u jednoho dlouhého stolu a kousek od nás si sedl náš kolega, Miroslav Vlček, kterému jsem říkala Hugo. Charismatický herec velkých rolí, vysoký, černovlasý chlap, kterého zbožňovalo mnoho žen, nejenom v Kolíně, ale on zbožňoval mě. Byl starý mládenec, o dvaadvacet let starší než já a já pro něho byla víla, z pěny zrozená!
V divadle o jeho zbožňování všichni věděli, ale teď jsme měli hlad a nějaký Hugo, který seděl kousek od nás, nám byl ukradený. Navíc jsme všichni věděli, co právě teď dělá!
Objednává si čaj do půllitru a talíř. Když mu přinesou čaj a talíř, vybalí si své dva krajíce namazaného chleba, položí je na talíř, zkontroluje pohledem, co dělám a začne jíst.
My si mezitím objednávali. Měla jsem fakt hlad jako herec a protože chleba měli v hospodě dost, objednala jsem si dvě docela silná kolečka tlačenky a protože mi je přinesli během chvilky, začala jsem jíst jako první. Než jsem dojedla, kolegové už měli své talíře před sebou a jedli, a já si objednala dvě docela silná kolečka tlačenky ještě jednou. Byla vynikající a já byla pořád hladová!
Pustila jsem se do druhé porce, jedli jsme, skoro jsme nemluvili, a možná proto jsme si všimli, že v hospodě, kde byl běžný hospodský kravál, je najednou ticho!
Přestali jsme jíst, podívali se kolem sebe a uviděli jsme Huga, který si přesedl ke stolu vedle nás, i se svým čajem a s talířem s chlebem, předklonil se a pozoroval mě, jak do sebe láduju čtvrté kolečko tlačenky.
Kolega Zdeněk Štěpánek, o něco mladší než Hugo, na něho tiše houknul.
"Mirku! Mirku! Slyšíš?!"
Hugo se vzpamatoval, rozhlédl se po tiché hospodě, vstal, vzal si půllitr i talíř s chlebem, vrátil se ke svému stolu a pak se na celou hospodu ospravedlnil.
"No co? Co? Koukám, jak ta éterická bytost žere!"
