Celý rok jezdí do Prahy školní mládež na výlety. My, co dojíždíme do Prahy za prací, z nich nejsme nadšení, protože se málokdy stane, že škola objedná pro žáky vagon navíc. Ale budiž, přežijeme to vždycky. A dneska mám i blog!
Z Hlavního nádraží, kam přijedu z Kolína, jedu metrem k Muzeu. Vyjedu po schodech, a jdu rovně až na konec podchodu a pak vyjdu po schodech vpravo na Václavské náměstí.
Proplétám se mezi cizinci a scházím dolů po Václaváku k ulici Ve Smečkách, zahnu do ní a pak už jdu rovnou k Činohernímu klubu.
Takže když jsem dneska přijela metrem k Muzeu, vyjela jsem po schodech nahoru a prošla jsem kolem obchůdku, kde pečou pizzy. A pak, místo abych svižně zamířila směr Činoherní klub, jsem se zastavila a abych nebyla nápadná, lovila jsem z tašky mobil...
... Mohli to být osmáci i deváťáci. Bylo jich asi dvacet a stáli kolem svého učitele, který jim důrazným tónem a strašně pomalu uděloval poslední instrukce.
"Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě! Je vám to jasné? Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě!"
"A nemůžeme se vrátit zpátky sami," ozvalo se z hloučku osmáků či deváťáků, ale učitel tuto možnost okamžitě odmítl.
"Ne!" A pak důrazně a strašně pomalu opět opakoval svou instrukci.
"Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě! Je vám to jasné? Pokud přejedete stanici, kde budeme vystupovat, vystoupíte na příští stanici a počkáte tam na mě!"
Odmlčel se, rozhlédl se po svých žácích a pohledem přejel i mě. Rychle jsem do mobilu, který se mi podařilo vytáhnout z tašky, řekla tiše, ahoj mami, tak co, všechno v pořádku? a málem jsem se rozbrečela, protože to v srpnu budou tři roky, co maminka umřela.
Telefon byl němý a já tak mohla jasně slyšet poslední větu pana učitele.
"Ale to se nestane!"
