Pondělní ráno, park, kde občas postávají školáci a pokuřují, aby se před osmou hodinou vydali do nedaleké základní školy. Náš drsnosrstý jezevčík si spokojeně čuchal na svých oblíbených místech a já koukala kolem sebe...
Ty dvě dívky seděly vedle sebe na lavičce a už z dálky bylo vidět, že si opravdu mají co říct. Vypadaly jako studentky střední školy, ale bylo mi jasné, že se za chvíli z lavičky zvednou a půjdou do již zmíněné základní školy. Mluvily hlasitě, jako kdyby kolem nich nikdo nechodil, a ani mě si nevšimly, když jsem procházela před jejich lavičkou.
"Víš, že se pindík dává do pusy," zeptala se jedna a druhá přikývla.
"Vím."
"My to včera dělali celý den," pokračovala ta první, a víc jsem neslyšela, protože jsem se od nich snažila co nejrychleji odejít, což se mi nedařilo, protože náš jezevčík se nechtěl hnout od stromu, ale nakonec jsem ho odtáhla a v bezpečné vzdálenosti jsem se nadechla. Byla jsem v šoku.
Kolik jim mohlo být? Třináct? Dneska je pondělí, to znamená, že ta první dívka celou neděli s nějakým chlapcem zkoušela, jaké to je, mít v puse pindíka.
Nebudu tady rozebírat, jaká jsem byla já, před zhruba padesáti lety, když mi bylo třináct. Nebudu se vás ptát, jací jste byli vy. Nebudu hledat, kdo za to může. Internet. Facebook. Televize. Rodina.
Jenom vám vysvětlím, proč jsem byla v šoku.
Ty dvě děti, protože to byly děti, mluvily o pindíkovi, jako by se bavily o žvýkačce.
"Víš, že se dají ze žvýkačky udělat obrovské bubliny?"
"Vím."
"My to včera dělali celý den."
