Jsou vnučky, pro které jsou jejich babičky - vrby. Mohou jim říct vše a dobře vědí, že jejich babička - vrba, je nejenom pochopí, ale také jim poradí.
Ale jsou také vnučky, které si nedovedou představit, že by se jejich babičky někdy trápily s láskou. Proč? Přece měly odjakživa dědečka, do kterého se šťastně zamilovaly, vzaly si ho, měly s ním děti a jsou spolu celý život. Pro tyto vnučky nejsou jejich babičky vrbami, ale bezpohlavními bytostmi, a přitom jim jejich babičky, byly ve svém mládí, hodně, ale hodně podobné…
4. května: Deníčku, přišel! Můj malej, krásnej, můj Alfréd. Povídali jsme si, hezky, dlouho, milovali jsme se. Ale dohodli jsme se, kdybych byla v jiném stavu, že se nevezmeme, protože manželství ničí svou všedností milenecké vztahy. A to je pravda, to ty, Deníčku, nemůžeš vědět. A strašně na mě žárlí. Chtěla jsem mu říct, pojď do kina. A neřekla jsem. Snad není zapotřebí, chodit do kina. Snad stačí, že se milujeme, a že mi řekl, že si zvykl na můj klín a nejenom na něj. Já také. Tak jaképak kino, že?
27. května: S Alfrédem je konec. Konec. Večer, než jsem usnula, jsem měla pocit, že se zadusím, jestli nezařvu nebo něco nerozbiju! Chtěla jsem volat, maminko! Konec. S Alfrédem je konec. Až přijde a zazvoní, neotevřu mu. Konec. A chce se mi brečet.
28. května: Někdo zvonil. Alfréd! Nešla jsem mu otevřít. Zvonil dvakrát za sebou. Pak asi deset minut nic, potom jedno zazvonění a pak, Deníčku, vyrazil dveře do domu! Přišel a řekl, tak to jsem zvědavý, jestli budeme mít děťátko, kdy se to dozvím? Koncem týdne, říkám. Svlékl se, lehl si vedle mě, ale já jsem se milovat nechtěla, tak se zase oblékl a odešel. Ale blýskalo to mezi námi hezky! On prostě žárlí, Deníčku, proto přišel! A děťátku jsem začala říkat MBD. Moje Budoucí Děťátko.
2. června: Nepřišel. Půjčila jsem si v knihovně knihu, Chceme zdravé dítě, a tam je, že se mám vystříhat pohlavního styku, zvlášť když čekám menstruaci, aby nedošlo k potratu, a tak mě napadlo, Deníčku, jestli Alfréd schválně nepřišel, abychom se nemilovali a aby bylo MBD tutové. Ale to asi ne. Tak dalece mu na tom nezáleží. Ale co, nebudu si tím lámat hlavu.
3. června: Ty moje MBD, já tě asi přece jenom nechci. Chápej, nechci tě teď, dej mi ještě jednu příležitost a pak si přijď, ano? Vždyť ten tvůj tatínek je strašný idiot.
Týž den: Deníčku, teď! Zrovna teď! Mám to! Dostala jsem to! Prostě když přijde, tak mu řeknu, že jsem to dostala a že končíme. Že si takhle vztah dvou lidí nepředstavuju.
7. června: Alfréd vůbec nepřišel. A teď si uvědom, Deníčku, kdyby nepřišel a já to ještě nedostala! Ty pocity, viď? To by byla hrůza! Kašlu na něj! Potkala jsem toho krásného kluka, co se mi líbí a řekli jsme si hezky, ahoj! Až ho potkám příště, tak se spolu zastavíme. Určitě bude lepší než Alfréd. Alfréd je vůl.
Tak co tomu říkáte? S tou dívkou ale lomcují hormony, co? Vlastně lomcovaly, protože zápisky, které jste si právě přečetli, jsou staré šestačtyřicet let. Dívce, která si je zapisovala, je teď šedesát šest, tedy přibližně tolik, kolik je i současným babičkám, a z toho pro současné vnučky, plyne jedno poučení:
Vaše babičky byly kdysi stejně mladé jako vy a prožívaly to, co dneska prožíváte i vy, a tak moc dobře vědí, jak vám je. Proto věřte svým moudrým babičkám a nechte si od nich poradit...
