Ve čtvrtek jsem si chtěla koupit v trafice na kolínském náměstí, MF DNES. Mříž před trafikou ale byla zavřená, a před ní stála na chodníku prodavačka a kouřila. Nemínila jít dovnitř, ani když kolem stáli zákazníci, a ti odešli.
Šla jsem s nimi do druhé trafiky, asi o dvě stě metrů dál, a protože mě to dost rozčílilo, koupila jsem si Právo, páč jsme zapomněla, že je čtvrtek a chci MF DNES s magazínem.
Když jsem šla odpoledne ze své pracovny, chtěla jsem se ve stejné trafice zastavit pro to své MF DNES, ale představte si, že prodavačka opět stála před přivřenou mříží a opět kouřila.
"Dojdu si vedle k řezníkovi, klidně kuřte," řekla jsem jí, ale prodavačce bylo srdečně jedno, co budu dělat, tak jsem k řezníkovi vešla.
Hned u dveří, u masa, stálo pět žen a paní prodavačka na něco čekala u kasy. Prošla jsem krámem až dozadu, a slyším, jak prodavačka říká zákaznici, která evidentně také na něco čekala, ale paní, ať koukám jak chci, na té kartě nic nemáte.
Zákaznice, které se tohle sdělení týkalo, zaraženě koukala na prodavačku a všechny ženy z fronty, i já mimo frontu, jsme se koukaly na zákaznici. Ta se po chvíli vzpamatovala.
"Já vám ale žádnou kartu nedala." Ukázala přes sklo k pokladně. "Dala jsem vám tisíc korun a ještě pětikorunu. Nákup stal tři sta pět."
Chuděra u pokladny se málem skácela.
"Co blbnu?! Já tedy blbnu! Omlouvám se..."
Jóóó, kdyby sis chodila každou hodinu dávat před krám čouda, tak bys nezmatkovala,pomyslela jsem si, když jsem vycházela ven, kde prodavačka z trafiky pořád ještě kouřila.
Stála jsem k ní zády a koukala jsem na náměstí. Když jsem za sebou uslyšela rachot mříže, otočila jsem se a chtěla jsem vejít do trafiky, ale prodavačka na mě vybafla něco, čemu jsem nerozuměla.
"Prosím?"
"Roušku," vyštěkla nahlas a já si poslušně nasadila roušku.
"Z toho dlouhýho čekání jsem úplně zblblá," neodpustila jsem si ironickou poznámku, ale prodavačku jsem nezajímala. Vzala jsem si z přihrádky MF DNES a na pult jsem položila pět set korun.
"Nemám dobný," ucedila prodavačka.
"Já taky ne," ucedila jsem já. Vrátila mi nazpátek a dramaticky vzdychla.
"A teď jsme úplně vybranááá!"
Chtěla jsem jí říct, chtělo by to cigárko, co?, ale byla trochu při těle a já rychle vyhodnotila, že jít s ní do střetu, by pro mě nemuselo dopadnout dobře, navíc, když má absťák, protože už pět minut nekouřila, tak jsem beze slova odešla a zamířila jsem do obchůdku se zdravou výživou, kde si kupuju portugalské celozrnné pšeničné suchary, protože na obalu jsou tyhle suchary obložené nejenom zeleninou, ale i sýrem a šunkou.
Na dveřích jsem objevila cedulku s nápisem, tady nikoho neomezujeme v jeho svobodě, tady můžete být bez roušky, tady nechceme vidět žádné potvrzení o očkování nebo testování, tady můžete být sami sebou.
Vešla jsem dovnitř s rouškou a hned jsem se střetla s pohledem mladé zákaznice bez roušky, která si svoji svobodu nikdy, ničím a nikým omezovat nedá, a ten pohled mi říkal, bojíš se sundat roušku, krávo?
Nereagovala jsem, protože od chvíle, kdy jsem slyšela jednu mladou maminku, jak říká, nikdy se nedám očkovat! Proti dětské obrně jsem holku taky nedala očkovat, protože virus dětské obrny už neexistuje!
Od této chvíle si myslím o svobodomyslných maminkách své - mimochodem, virus dětské obrny je kolem nás furt, akorát nám už nic neudělá, protože jsme proti němu všichni očkovaní! Ano, já dostala dětskou obrnu, ale v roce 1954, kdy se proti ní ještě nebylo čím očkovat.
Do obchůdku vešel pán s rouškou, oba jsme si hledali své zboží a do toho svobodně kýchala, kašlala a smrkala mladá prodavačka bez roušky, která evidentně byla sama sebou.
Když jsem byla u pokladny, rozkašlala se tak, že se mi omluvila, promiňte, musím se napít čaje, napila se, já zaplatila a rychle jsem šla pryč. No...
Nečekejte, že tenhle blog bude mít pointu. Nebude. Napsala jsem ho jako vzkaz všem, kteří jsou v karanténě nebo dokonce v nemocnici, všem, kteří se z koronaviru léčí v nemocnici nebo doma a ještě se nějakou chvíli léčit budou.
Vydržte! V klidu a v pohodě s tím neřádem bojujte! A hlavně si nemyslete, že vám tady venku, kde jsme my ostatní, něco uteče! Nebojte se! Nic vám neuteče! Všechno na vás počká! Vážně! Všechno! Dáte mi za pravdu, až se uzdravíte a zase budete s námi venku!
