- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Ta pohroma se stala den před Štědrým večerem, roku 1954. Mně byly čtyři, bratrovi šest. Táta se ten večer opil a maminka se s ním začala v kuchyni hádat. Nijak zvlášť jsme to s bráškou neprožívali. Hráli jsme si a těšili se na Ježíška. A pak najednou maminka přiběhla do mého pokojíčku, kde byl velký prádelník, začala vytahovat šuplíky a z nich vyhazovala zabalené dárky. Dva přistály přede mě.
„To je tvoje! A to je tvoje, Kájo, rozbalte si to,“ hodila dva dárky směrem k bráškovi. A znovu šátrala mezi prádlem a tahala další dárky, a házela je po mně, po bráškovi i po tátovi. Když doházela, šli se s tátou do kuchyně dál hádat, a my s bráškou jsme si začali dárky rozbalovat. Neradi a beze slova.
Rodiče za chvíli přišli, dárky nám vzali, řekli, ať jdeme spát, a potom dlouho do noci šustil v kuchyni papír, jak je znovu společně balili…
Po letech jsme na to sice vzpomínali s bráškou s úsměvem, ale já od toho večera věděla, že tohle nikdy v životě neudělám. Víte, když kolem nás létaly ty vánoční dárky, bylo to, jako by mým pokojem létal na kousky roztrhaný Ježíšek…
Za dva roky, v roce 1956, přišla druhá vánoční pohroma. Rozvedený soused měl dvojčata, kterým bylo jako mně. Kluka a holku. Na Štědrý den, dopoledne, jim přinesl dárky, ale jeho ex-manželka ho dovnitř nepustila, a z okna na něj ječela, ať neotravuje, že od něho nic nechce a děti také ne! Vrátil se domů a zaklepal u nás. Seděl v kuchyni a plakal, u nohou dva velké balíky. Táta s maminkou ho utěšovali a on najednou dal jeden balík mně a druhý Kájovi.
„Vezměte si to vy. Když mě vyhodila, nedostanou nic. Rozbal si to, Irenko! I ty, Kájo, si to rozbal.“
Měla jsem pořád v paměti na kousky roztrhaného Ježíška před dvěma lety a do rozbalování se mi moc nechtělo. Kája se ale na balík vrhl, a za chvíli z papírů vytáhl nádhernou, obrovskou, dřevěnou tramvaj. Tak jsem do toho šla také a objevila jsem pokojíček pro panenku! Bylo tam všechno jako v pravém pokoji! Dokonce na zdi visel kalendář na rok 1957! Byly to dárky, které jsme do té doby nikdy nedostaly. Krásné a drahé. Nevím, jak dlouho jsme si s nimi nadšeně hráli. Hodinu. Možná dvě. A pak jsme je museli vrátit.
Rozvedený soused šel totiž své ex-manželce říct, komu dal dárky pro jejich dvojčata, a ex-manželka se naštvala. Naši rodinu a nás, děti, znala, ale hlavně znala moji maminku, která byla, na rozdíl od ní, krásná. Řekla mu, ať okamžitě ty dárky přinese, a může s nimi zůstat na večeři. Milý soused, šťastný jako blecha, rychle běžel zpátky, rodiče nám tramvaj a pokojíček pro panenky vzali, on obojí znovu zabalil a radostně odkráčel se dvěma balíky ke svým dětem.
Nebyla jsem z toho vůbec smutná, a bráška také ne. Tušili jsme to. Byly to příliš luxusní dárky na to, abychom si s nimi hráli déle než dvě hodiny…
Za rok se narodil bráška František, a v roce 1959, kdy mi bylo devět let, šla maminka do práce a na její místo nastoupila babička, která bydlela o poschodí níž. Měsíc před Vánoci mi maminka dala peníze a zeptala se, jestli nechci koupit pro všechny dárky. Chtěla jsem. Bylo to dokonce moje toužebné přání. Říkala jsem si, když budu dělat Ježíška já, už se nikdy žádné pohromy u nás nestanou!
Vánoce 1959 dopadly na jedničku. I Vánoce 1960 se mi povedly. Od září jsem vymýšlela, co komu koupím, a pokaždé se mi podařilo překvapit brášky, rodiče, babičku i pratetu Batetu. A mě zase překvapily dárky od maminky a babičky.
A pak přišly Vánoce 1961. Bylo mi jedenáct. Seděla jsem pod stromečkem a rozdávala jsem dárky. „Moje“ i „jejich“. Když už pod stromečkem skoro nic nebylo, znejistěla jsem. Zatím jsem totiž nenašla žádný dárek pro mě! Třeba pro mě mají něco velkého, a je to někde schované, utěšovala jsem se, ale nikdo nic neříkal, tak jsem rozdala poslední dárek a nenápadně jsem se vytratila do svého pokojíčku.
„Mášenka nic nedostala,“ uslyšela jsem otce.
„Myslela jsem, že si něco koupí sama,“ odpověděla mu matka. A pak mi babička přinesla dvacet korun a knihu z antikvariátu. Jmenovala se, Irčin románek.
A od té doby nečekám pod stromečkem žádné dary. A každé Vánoce, letos to bude už po jednapadesáté, si dávám pod stromeček jeden malý dárek a napíšu na něj: Irence.
Pro jistotu.
P. S.
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES, v pondělí 17. prosince 2012.
Další články autora |
Zahradní, Šenov u Nového Jičína, okres Nový Jičín
3 290 000 Kč