Nebavili jsme se o Vánocích, řešili jsme něco jiného, ale najednou kolegyně říká, že Vánoce jsou pohádka, slyším sebe, že Vánoce ráda nemám, druhá kolegyně říká, že je miluje a kolega se přidal ke mně, že Vánoce nemusí.
Protože jsem cítila, že moje vyjádření zůstává viset ve vzduchu, rychle jsem jim vysvětlila, proč nemám ráda Vánoce.
"Byly mi čtyři roky a bratrovi šest, když se naši den před Štědrým večerem pohádali a maminka začala vyhazovat ze skříní naše dárky. Rychle jsme si je s bratrem rozebrali a zmizeli s nimi do svých pokojíčků, kde jsme je ale nestačili rozbalit, protože maminka nám je vzápětí vzala a zase schovala. A když mi bylo devět a dělala jsem už třetí rok Ježíška, což znamenalo, že jsem dostala od maminky dvě stovky a za ně jsem každému, kromě sebe, koupila úžasný dárek, který mi pomohla vybrat moje všeobjímající fantazie, a po štědrovečerní večeři jsem si sedla pod stromeček a dárky jsem jako každé Vánoce rozdávala, ale tentokrát jsem zjistila, že pod stromečkem nic nemám. Nesmí to zjistit, hádali by se, letělo mi hlavou, a tak jsem se po posledním rozdaném dárku vytratila do svého pokojíčku a slyšela jsem tátu, jak se ptá, jak to, že Mášenka nic nedostala a maminku, jak odpovídá, myslela jsem, že si něco koupí sama."
Chvíli jsme ještě mluvili o Vánocích a pak jsme pokračovali v práci, ale já si v tu chvíli, ve svých jednasedmdesáti letech, poprvé uvědomila, že od Vánoc, kdy ze skříní létaly pečlivě zabalené moje a bratrovy dárky, nám maminka už nikdy nic k Ježíšku nekoupila. Nechávala to na babičce a o pár let později na mně.
Co strašného jí táta tehdy v hádce musel říct, že si řekla, už nikdy? Už nikdy nebudu kupovat dárky pod stromeček! Co to bylo?
Mám také několik svých "už nikdy", stejně jako vy, kdo jste tenhle blog dočetli až sem, a vím přesně, stejně jako vy, proč jsem se rozhodla k tomu, že "už nikdy". Stejně, jako to věděla maminka.
