Ty jsi divná

Nejsem zvyklá snídat. A tak když jsem v roce 1994 začala dojíždět z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu, dělala jsem si do vlaku svačinu a při jídle jsem si četla noviny…

… protože jíst a přitom číst, je můj zvyk odmalička. Když jsem přišla ze školy a babička mi dala oběd, měla jsem už připravenou knihu a v ní konkrétní kapitolu, na kterou jsem se těšila víc než na oběd.

A teď jsem se stejně těšila do vlaku, na svačinu a na noviny. Navíc jsem věděla, že pak už nebudu mít čas se najíst, protože i když se v Činoherním klubu vaří, nápověda čas na oběd nemá. I o pauze totiž většinou pracuju.

„Irenko, jaký škrt se to udělal? Nezapsal jsem si to...“

„Nechceš si se mnou říct druhý obraz?“

„Prosím tě, řekni mi přesně, jak jsme včera změnili ten můj text...“

A protože po zkoušce, která končí ve čtrnáct hodin, pospíchám na vlak do Kolína, naučila jsem se jíst ráno ve vlaku.

Svačinu do vlaku si dělám večer, zabalím ji do alobalu a dám do ledničky. Největší tragédií mého dojíždění bylo, když jsem si svačinu zapomněla doma a častější tragédií je, že vlezu do kupé, kde je jedno místo volné, sednu si, dostanu chuť na svou svačinu a… nechám ji v tašce, protože v kupé není správná konstelace. Ne proto, že nás tam sedí osm, ale že tam sedí takoví cestující, před kterými prostě jíst nemůžu. Jsem divná, co? Tak si aspoň čtu noviny, ale myšlenkami jsem pořád u své svačiny, kterou jsem si s takovou láskou večer udělala...

Včera jsem jela expresem ve společném vagonu, kde jsou sedadla za sebou nebo dvě sedadla proti sobě, se stolkem uprostřed. Sedla jsem si ke stolku, kde nikdo neseděl, a když přišel mladý pár a sedl si proti mně, přelétla jsem je pohledem. Budou mi vadit při jídle nebo ne? Když vytáhli bagety, oddychla jsem si. Budou jíst také. Bože, ty jsi divná, vzdychla jsem si. Myslíš si, že někoho zajímá, jestli jíš?

Ti dva se učili, když spolu mluvili, tak potichu, žádné rušivé vlny nevysílali, tak jsem vytáhla první housku. Byla z ovesných vloček, se šunkou a s nakrájenými ředkvičkami.

Už po prvním kousnutí vypadal můj černý rolák jako zasněžený a já si začala nadávat. Dojíždíš víc jak dvacet let! Víš dobře, že si do vlaku nesmíš vzít koblihu, posypanou cukrem! Nesmíš si vzít nic, co se drobí, drolí, co sněží drobky na tvé oblečení jako při vánici! To tě nenapadlo, co udělá houska z ovesných vloček?

Napadlo, přiznala jsem si smutně. Tak proč sis nevzala chleba? Když ona je tak dobrá, bránila jsem housku, a protože jsem ji už snědla, začala jsem ze sebe oprašovat drobky, a když se mi to podařilo, vytáhla jsem druhou housku. Věděla jsem, že mě stejný proces oprašování bude za chvíli čekat podruhé, ale s chutí jsem se do ní zakousla.

Jsem fakt divná, neodpustila jsem si kritiku své nenasytnosti. Musím sníst i tu druhou housku, i když vím, že budu zase celá zadrobená!

A tak jsem jedla a četla si noviny, a když jsem snědla i druhou polovinu své svačiny, deset minut jsem ze sebe znovu oklepávala vločky a musela jsem dokonce vyklepat i černošedou šálu, což jsem nenápadně udělala, když jsme vjeli do tunelu za Libní.

Před Hlavním nádražím jsme se začali všichni oblékat.

„Ty jsi divná,“ řekl najednou mladík té dívce. Ta si zavazovala šálu a nevzrušeně odpověděla.

„Já vím.“

V tu chvíli jsme se na sebe všichni tři podívali, pobaveně jsme se zasmáli a já si neodpustila poznámku.

„A kdo není?“

Tento fejeton vyšel 20. února 2017 v Magazínu ONA DNES.