Babiččina moudrost

V polovině padesátých let mi bylo pět let. Maminka byla se mnou a s bráškou o dva roky starším, doma. V dětském kolektivu, o kterém se říká, že je krutý, jsem tedy nebyla, ale přesto jsem si denně uvědomovala, že jsem postižená.

Mohly za to starší kolínské ženy, které byly z mého dětského pohledu naprosto neomalené! Koukaly totiž po mé slabší levé noze tak urputně, že se po některých babička ohnala nákupní taškou, aby na mě přestaly koukat a maminka se jich vztekle ptala, proč na tu holku čumíte?!

Své postižení jsem si nijak fatálně neuvědomovala, ale kvůli mamince a babičce mi neomalené pohledy starších žen vadily a tak na sebe moje následující zvědavá otázka nedala dlouho čekat.

„Babi, a kolik peněz bych potřebovala, abych měla nožičku zase zdravou?“

Zase zdravou. Do čtyř let jsem totiž byla zdravá holčička, která šla s bráškou v srpnu 1954 na kolínské posvícení dopoledne s tátou a odpoledne s mámou a večer jsem už byla holčička nemocná. Vybrala si mě dětská obrna.

Levá noha se brzy začala od pravé lišit. Lýtko bylo hubenější, chodidlo trochu zdeformované a chůze se těmto změnám musela přizpůsobit. Když k tomu připočtu neomalené pohledy starších žen a jejich otázky, holčičko, a co to máš s nožičkou, a to, že se v té době pořád řešily peníze, kterých nebylo nikdy dost, měla moje otázka pro babičku své opodstatnění.

„Babi, a kolik peněz bych potřebovala, abych měla nožičku zase zdravou?“

Pamatuju si na její smutný, krátký pohled, který by byl možná delší, ale vzala mě hned do náruče.

„Irenko, žádné peníze na světě ti nepomůžou, abys měla nožičku zdravou. I kdybys měla všechny peníze, co jich na světě je, tvoje nožička bude nemocná celý tvůj život.“

Babiččinu odpověď jsem nebrala dramaticky. Zeptala jsem se a dostala jsem odpověď, ze které jsem nasála, kromě informace o tom, že se nemocné nožičky nikdy nezbavím, i svůj celoživotní vztah k penězům. Peníze nejsou všemocné.

V rodině si maminka s tetami pořád navzájem půjčovaly peníze a vracely si je tak, jak slíbily. Tety s maminkou věděly, kdy bere babička důchod a většinou k ní některá z nich přišla, aby si půjčila a hned se domluvily, kdy je vrátí.

Nikdy se nestalo, že by některá nevrátila to, co si půjčila. To se nedělalo! I tohle poučení jsem nasála do života. Když nemám peníze a potřebuju si půjčit, mám jistotu, že mi půjčí v rodině, ale nikdy nesmím nikomu zůstat nic dlužná.

Zároveň jsem věděla, že když na něco peníze nejsou, je zbytečné po tom toužit a otravovat se tím a je daleko lepší, snít o tom, jak si jednou, až vyrostu a budu mít peníze, koupím to, po čem toužím teď.

A takhle jednoduše se v mých pěti letech zformoval můj vztah k penězům a zůstal stejný po celý můj život.

Babiččina moudrost vyšla v červnu 2023 v týdeníku VLASTA.