Proč na mě ta baba čumí?!

Jako by nestačilo, že jsme ráno zaspali a ve spěchu se oblékli tak, že jsme z toho celý den byli nesví, vona se teď i ta baba z vedlejšího baráku musí zastavit, otočit se a čumět a čumět, dokud ji nepřejdeme. Zkazí nám celý večer!

Jojo. Vzpomínám si, kolikrát jsem si tohle říkala v době svého mládí. Ale pak věkem dorostete do doby, kdy si řeknete, a co když to tehdy bylo jinak?

Chodím ke své kamarádce Martě na pravidelné, příjemné kafe. Je o málo starší než já, obě milujeme knihy a divadlo, obě známe Kolín a lidi v něm víc než dobře, ona řekne á, já přidám bé, co neví ona, vím já a naopak - prostě pravidelné, příjemné kafe.

Když jsem k ní přišla naposledy, čekala na mě v předsíni a hned to na mě vybalila.

"Koukala jsem, jak jdeš od autobusu! Nikdo by na tobě nepoznal, že máš něco s nohou!" Rozesmála mě.

"Bodejť by někdo něco poznal! Pokaždé, když k tobě jdu, vzpomenu si, jak říkáš, doma sotva lezu, ale vyjdu ven a nesu se jak na molu! Já vám, baby, ukážu, jak se chodí! A jdu jak za mlada!"

Teď se zase smála ona.

"Můj táta měl rád ženský, to se o něm vědělo. Když mu bylo přes osmdesát a špatně se mu dýchalo, musel se kolikrát na chodníku zastavit, aby chytil dech. A říkal mi, nikdo na mně nesmí poznat, že nemůžu dejchat! Frajersky stojím, a dělám, že koukám po ženských!"

"Když mám chvíle, kdy mě nohy bolí tak, že bych dala za lavičku i stovku, zastavím se na klidnějším místě a vytáhnu mobil. Stojím, dělám, že telefonuju, a abych nemluvila do větru, tak si většinou vyberu inspicientku Markétku, kolegyni z Činoherního klubu a klábosím s ní, jako bych s ní opravdu mluvila, ona mi "odpovídá", a já se kolikrát do hovoru tak vžiju, že si říkám, seš blbá, proč jsi jí nezavolala rovnou? Ale nohy si odpočinou, já schovám mobil a jdu dál." Marta pokývala hlavou.

"To máš pravdu. Ráda koukám z balkonu a to bys neřekla, co starých lidí se zastaví a "telefonuje". Některé znám, a vím, že telefon neradi používají, většinou ani nemají komu volat, ale ve chvíli, kdy nemůžou bolestí udělat krok, mobil jim pomůže! Nikomu nepřijde divné, že se starý člověk zastaví, když telefonuje."  

A pak jsme se s Martou při tom našem pravidelném, příjemném kafi shodly na tom, že dřív, když mobily nebyly, jsme si myslely, že baby po nás čumí, protože se jim nelíbí, co máme na sobě a dědkové po nás čumí, protože na ně jde patnáctá míza.

"Nebylo to hezké, co jsme si o nich myslívaly, viď," kála se Marta a já souhlasila.

"Byla jsem na ně v duchu hodně sprostá," přiznala jsem se.

"Ale hlavně, že teď už obě víme, že báby i dědky buď bolely nohy, nebo se prostě jenom potřebovali nadechnout, proto čuměli. A dneska vytáhnou mobil a telefonují, a mladí si o nich nemusí myslet to, co jsme si myslely my," ukončila debatu na toto téma Marta a pak jsme plynule přešly na drby v oblasti kultury...