„Irenko, vy se ale umíte tulit,“ napsala mi na fcb kamarádka Lída, když tam uviděla moji fotku s kolegou z ČK, Vasilem Fridrichem. „V Činoheráku se k sobě tulíme všichni,“ odpověděla jsem jí. „V každém divadle se všichni tulí."
Divadlo je o kontaktu hereckém a lidském. Herci se na sebe musí napojit a čím dokonaleji jsou na sebe napojeni, tím úžasnější zážitek divák má a odchází po představení rozdrcen na padrť!
Doma se opatrně skládá do své původní podoby, smířen s tím, že jeho podoba složená z této padrti už nikdy nebude tou podobou, se kterou do divadla přišel, ale bude už navždy obohacena o to, co mu dnešní představení dalo.
Toto je skoro vznešená charakteristika divadla a proto vám teď na odlehčení povím, jak se v divadle k sobě tulíme, což znamená, že spolu máme větší fyzický kontakt, než je běžné.
Jako osmnáctiletá jsem nastoupila do kolínského divadla, dva roky jsem tam ráno uklízela a večer při představení jsem byla v šatně. Za dva roky šla tehdejší nápověda do důchodu, já nastoupila místo ní a napovídala jsem až do roku 1993, kdy byl v kolínském divadle umělecký soubor zrušený a všichni jsme dostali padáka.
A tak jsem po pětadvaceti letech u divadla nastoupila v březnu 1993 do kolínské SOJI a přebírala jsem u pásu oříšky. Jednou jsem šla za mistrem s nějakou připomínkou, povídali jsme si, já se občas dotkla jeho paže, a když jsem se vracela zpátky k pásu, měla jsem pocit, že se život v dílně zastavil a všechny ženské koukají na mě!
Ten pocit se mi potvrdil o přestávce, kdy se na mě vrhly a valily na mě, proč jsem se k mistrovi takhle tulila, že se bude říkat, že s ním něco mám, to že si nesmím dovolovat, sahat na něj a že si všimly, že jsem se takhle tulila i k Pepíčkovi, co nám naváží oříšky k pásům!
Nemyslely to zle! Měly mě rády, ráno se hádaly, která bude se mnou sedět u pásu, protože jsem na každý den vymýšlela téma, o kterém jsme si pak celý den povídaly, a tak mi okamžitě došlo, co jim vadí a poprvé po pětadvaceti letech u divadla jsem si uvědomila, že tulení, které je v divadle normální, může tady na dílně vzbuzovat jisté emoce. Vysvětlila jsem jim souvislost tulení s divadlem, ony to pochopily, nicméně jsem se od té doby v SOJE už nikdy s nikým netulila.
Když jsem v roce 1994 nastoupila do Činoherního klubu jako nápověda, vrátilo se mi nejenom divadlo, ale i tulení, které mi chybělo a to tak, že hodně.
Je pravda, že není tulení jako tulení. Jednou ke mně před zkouškou přišel Michal Pavlata a zeptal se, jestli mi může sáhnout na zadek.
„Je to nutné, Míšo,“ zeptala jsem se ho, a on se rozesmál. A kdykoli jsme se od té doby v Činoheráku potkali, sám sebe se zeptal, je to nutné, Míšo?
A sám si odpověděl, není.
