To byla první věta, kterou mi pan Fuchs řekl, když jsem mu zavolala do Kolína z klimkovických lázní u Ostravy, že jsem tam právě v pořádku dorazila.
Zarazila jsem se. Proč bych se měla stydět? Co se jídla týče – stydět se nemusím! Mrazák je plný zmrazené svíčkové, guláše, rajské, zmrazila jsem i pečené kuře a zapečené šunkofleky – které jsou, mimochodem, na zmrazení ideální – a na dnešek tam má navařené dokonce dva čerstvé chody, aby si, chudák, nemusel hned první den, co jsem pryč, rozmrazovat něco ze zásob...
"Proč bych se měla stydět,“ zeptala jsem se opatrně a hned jsem se to dozvěděla.
"Protože jsi tady mě a Atíka, nechala samotné."
Atík je náš čtrnáctiletý drsnosrstý jezevčík, který je na svá stará kolena, čím dál víc rozmazlenější.
Stála jsem s telefonem venku před recepcí, ale teď jsem pomalu zamířila ke dvěma prázdným lavičkám ve stínu. Tohle bude na dlouho. A bylo.
Když jsme se ráno doma rozloučili, zavolala jsem si taxi, protože jsem nechtěla, aby mě pan Fuchs vezl na nádraží.
"Zůstaň s Atíkem radši doma,“ řekla jsem mu. „Kdybys šel se mnou, měl by trauma. Myslel by si, že někam odjíždíme oba. Víš, jak mi včera kousal do kufru.“
Pan Fuchs souhlasil, z balkonu mi oba zamávali, já spokojeně nastoupila do taxi a vůbec mě nenapadlo, abych se styděla. Všechno jsme si přece řekli! Jsme spolu víc jak třicet pět let, a všechno jsme si řekli nejenom dneska ráno, před mým odjezdem do lázní, my si všechno řekli už dávno!
Nicméně, i když jsme se neviděli pouhé čtyři hodiny, pan Fuchs si chce povídat, a já vlastně také.
Začali jsme mluvit oba najednou, a když jsme si skočili do řeči potřetí, vzpomněla jsem si, jak jsme si před rokem volali do Turecka, kde jsem byla s dcerou, a abychom si neskákali do řeči, vymysleli jsme, píp. Když jsme dopověděli větu, řekli jsme, píp, a pokračoval ten druhý. Vůbec mi nevadilo, že si tehdy Rita klepala na čelo, protože naše píp, svůj účel plnilo.
"Vlak měl jen asi deset minut zpoždění. Píp,“ řekla jsem a slovo si vzal pan Fuchs.
"Nenašel jsem v mrazáku žádný knedlíky. Píp.“
"Ale jsou tam. Píp.“
"A kde? Píp.“
"V posledním šuplíku. Píp.“
Slyšela jsem štrachání, jak otevírá šuplík mrazáku.
"Knedlíky nevidím. Píp.“
"Dala jsem na ně housky. Píp.“
"Jojo. Jsou tady. I bramborové. Píp.“
A tak jsme chvíli spokojeně pípali a já pak řekla, ať mi dá k telefonu Atíka. Sotva jsem ho uslyšela funět do telefonu, spustila jsem.
"Myšičko moje, tak čo děláš, broučínku? Štejšká še ti po maminče, čo? No poď ke mně honem! Poď ke mně! No, poď ke mně!“ Úplně jsem Atíka viděla, jak se šťastně válí na zádech a vrní, s mobilem u hlavičky. Když začal štěkat, ozval se pan Fuchs.
"Už ho nech! Vybláznila jsi ho a teď tady lítá! Píp!“
"Ale je šťastnej, že mě slyšel. Píp.“ Odpověděla jsem já.
"Tak ahoj. Píp.“ Řekl pan Fuchs.
"Ahoj. Píp.“
Skončila jsem hovor, a když jsem mobil uklízela do kabelky, všimla jsem si pacienta na vedlejší lavičce, jak si mě pobaveně prohlíží...
No. Kdyby se mě teď pan Fuchs znovu zeptal, tak co, už se stydíš, řekla bych, ano, právě teď se trochu stydím.
Píp.
P. S.
Z lázní jsem už doma a tak vám mohu říct, jak naše "pípání" pokračovalo.
Celých 14 dní začínal pan Fuchs telefonické hovory již zmíněnou větou, tak co, už se stydíš?
Po čtrnácti dnech větu změnil a dalších čtrnáct dní, až do mého odjezdu, začínaly naše hovory jeho sarkastickým smíchem.
"Hahaha! Už se ti to krátí, co? Hahaha!"
