Zástupkyně ředitele děčínského gymnázia, Hana Brádková, souhlasila, aby se "její" studenti připojili k celostátní protestní akci. "Je to jejich akce a my jsme na ně pyšní," řekla. Na teplickém gymnáziu už to tak jednoduché nebylo.
Kdosi poslal na krajský úřad, který školu zřizuje, udání, že žáci plánují narušit výuku.
"Skutečně jsme dostali upozornění a oznámili jsme řediteli, že narušení výuky je porušením školského řádu," řekla Lucie Dosedělová, mluvčí Ústeckého kraje, který vedou komunisté.
Ředitel Bergman se nakonec dohodl se studenty gymnázia na kompromisu. Místo akce před školou, chodili podepisovat výzvu do auly. Nakonec jich dorazilo jenom tři sta.
"Někteří učitelé je z vyučování prostě nepustili, ačkoli to bylo domluvené s ředitelem," řekl jeden z kantorů, Jiří Řehák.
"To je smutný příběh," komentoval krkolomnou cestu teplických gymnazistů k protestu, Václav Strýček, koordinátor této celostátní akce. "Myslel jsem si, že s takovými věcmi se v roce 2018 už nesetkáme."
Do tohoto místa jsem volně citovala reportéra Artura Janouška z jeho reportáže, která vyšla v pátek 16. 3. 2018 v MF DNES. Po přečtení jeho reportáže, která je, podle mě, vynikající, jsem si řekla starou, osvědčenou pravdu. Všechno je o lidech. Vždycky bylo všechno o lidech.
Vzpomněla jsem si na středu 22. listopadu 1989. Události nejenom kolem listopadu 1989, mám zaznamenané v knize, Když světlo projde špínou, zůstane čisté, která vyšla v roce 2013, i když jsem její základ napsala podle svého deníku, v roce 1990.
Vysvětlivky psané kurzívou, jsem doplnila teď.
Citace z knihy:
.... Zdeněk Štěpánek (herec kolínského divadla - oba jsme byli den před tím zvolení všemi zaměstnanci divadla do stávkového výboru) se mě zeptal, jestli bych s ním druhý den, ve čtvrtek 23. listopadu, nešla na Gymnázium, studenti tam byli nejaktivnější, ale báli se ředitele. Souhlasila jsem.
(Ředitel Gymnázia byl druhý den vstřícný, sice trochu ustrašený, ale pro naše setkání se studenty udělal maximum).
Za půl hodiny přiběhli do klubu dva kluci z průmyslové školy, která byla kousek od divadla.
„My jsme jim utekli! Oni nás zamkli ve škole, ale my bychom chtěli, abyste nám něco řekli! Nemohli bychom všichni přijít sem?“
Kluci stáli mezi námi uprostřed klubu, udýchaní, rozrušení, dívali se kolem sebe a museli mít pocit, že si právě teď trochu sahají na revoluci, když se zezadu ozval studený hlas ředitele Aurela. (Ředitel kolínského divadla, který byl proti všemu, co jsme v kolínském divadle po 17. listopadu 1989 dělali).
„Ne! Do divadla v žádném případě nikdo nesmí! To nedovolím!“
„Tak ne! Tak tedy ne,“ couvl okamžitě jeden z kluků, a myslím, že nejenom mně v tu chvíli zatrnulo, jak je snadné rozšlápnout právě narozenou mladou odvahu.
A proč vlastně ne?
„Proč by nemohli přijít do divadla? Otevře se hlavní vchod,“ navrhl Luděk Nešleha (další člen stávkového výboru, herec kolínského divadla).
„Nezlobte se, pane Nešleho, ale v divadle nemá nikdo cizí co dělat. Není představení,“ ozvala se ekonomka Smutná, pro jistotu už od rána v obličeji rudá (jedna ruka s ředitelem Aurelem).
„Budeme stát u vchodu a budeme pouštět jenom studenty. Nikdo jiný se sem nedostane,“ připojil se k Nešlehovi Štěpánek.
„Máme také nějaké předpisy,“ zasáhla Zlatovláska (hrobařka všeho současného dění v kolínském divadle, doplňující dvojici Aurel a Smutná). „A nejsou tu požárníci.“
Všichni tři měli při těchto svých statečných vystoupeních oči na zádech a zoufale čekali, kdy na dveře klubu konečně zabuší členové Lidových milicí, zabásnou stávkový výbor a je, silnou trojku, postaví na kolínském sídlišti vedle sochy Lenina.
„Tak víte co, kluci? My přijdeme k vám,“ ujali se uprchlíků herci, a myslím, že nás v tu chvíli bylo v klubu dost, kdo jsme se styděli za to, jak nám naši revoluci pošpinili tihle tři stateční soudruzi.
"Pojďte, zavoláme do školy, aby o nás věděli.“
Kluci s herci odešli a setkání na průmyslové škole se za chvíli uskutečnilo.
Druhý den, ve čtvrtek 23. listopadu 1989, jsme šli se Zdeňkem Štěpánkem za studenty kolínského gymnázia.
Odvedli nás do tělocvičny, kde už byly shromážděné třetí a čtvrté ročníky.
Byli jsme zástupci stávkujícího divadla. Byli jsme členové stávkového výboru.
Když jsme se objevili ve dveřích tělocvičny, ozval se potlesk. Nadšený potlesk. Jako by studenti, přes nás dva, děkovali všem studentům a divadelníkům, že do toho šli. Že se nebáli. Dávali nám svým potleskem najevo, že teď do toho jdou s námi i oni...
