Po 2. světové válce přidal Stalin k území Ukrajiny část naší první republiky, Podkarpatskou Rus. Tento jeho čin měl v roce 1960 nepřímý vliv na duši desetileté Irenky, která se narodila v Kolíně.
Dneska si sednete k internetu a za deset minut máte objednáno, co jste si chtěli koupit. Dřív nic takového nebylo. Vzpomínám si, jak se koncem šedesátých let objevily v nějakém časopise fotografie sukní, blůzek a šatů, které jsme si mohli objednat na dobírku. Zamilovala jsem se do nádherné, zelené, kolové sukně, která se na fotografii vznášela kolem manekýnky v širokých zelených vlnách! Když jsem si balíček se sukní vyzvedla na poště, oddalovala jsem chvíli, kdy ho otevřu, ale kdybych věděla, co v něm objevím, neotevřela bych ho nikdy!
Sukně byla sice zelená, ale její látka byla tuhá, trčela do stran a v žádném případě nehrozilo, že se bude kolem mě vznášet v širokých zelených, kolových vlnách. Nepomohlo, když jsem ji několikrát vyprala a snažila se ji mnohokrát vyžehlit, což se mi nikdy nepodařilo...
Na tuhle nepodařenou sukni jsem si vzpomněla, když mi kamarádka nedávno nadšeně vyprávěla o své pětileté vnučce, která miluje internet a bez problémů si na webových stránkách s oblečením pro děti, vybrala dvoje nádherné šatičky.
„Dcera jí je objednala, a když balíček přišel, vnučka ho nadšeně otevřela. Vytáhla jedny šatičky a zamračila se. Vytáhla druhé šatičky a zamračila se ještě víc. A pak řekla mamince, fuj! To si nos sama!“
Díky zelené sukni jsem musela stát na straně vnučky, i když mně se o tom, že by mi v pěti letech maminka koupila dvoje šatičky, mohlo jenom zdát.
Šaty, blůzky, svetry i kalhoty jsem totiž dědila po svých dvou sestřenicích, které dostávaly od příbuzných balíky šatstva z Ameriky. Každá taška, kterou jsem od nich dostala, byla plná překvapení! Kombinovala jsem různé kousky oblečení a jednou jsem si do školy vzala ke kalhotám šaty, které mi sice už byly krátké, ale černý, sametový, vyšívaný vršek mi seděl perfektně. Spolužačka na mě o přestávce ukázala a pohrdavě řekla, ty máš ke kalhotám šaty, které jsou ti malé! Stejně pohrdavě jsem jí odpověděla, no a co? Je to pěkný? Je.
Narodila jsem se v domě, kde v přízemním bytě s okny do dvora, bydleli Vaňkovi, manželský pár, který přišel po válce do Kolína z Podkarpatské Rusi. Děti neměli, ale pravidelně posílali na Ukrajinu, kde měli celou rodinu, balíky všeho možného.
Jednou mě babička k Vaňkům zavolala. Když jsem tam přišla, první, co jsem uviděla, byly dvoje dívčí šaty, které visely na ramínkách na skříni.
„Ty jsou krásné,“ vydechla jsem nadšeně a paní Vaňková spokojeně přikývla.
„To jsem ráda, že se ti líbí. Tak si je zkus!“
Bylo mi deset let a poprvé v životě jsem si zkoušela šaty, které byly nové! Zkusila jsem si jedny a podívala se do zrcadla vedle skříně. Vypadala jsem jako princezna! Když jsem si zkusila druhé, které mi slušely tak, že se mi chtělo štěstím brečet, podívala jsem se vděčně na babičku a ta kývla na paní Vaňkovou.
„Krásně jí padnou! Trefilas to.“
Připadala jsem si jako ve snu! Budu mít první šaty, které přede mnou nikdy nikdo nenosil! Opatrně jsem je svlékla, paní Vaňková je zase dala na ramínko, pověsila je na skříň vedle těch prvních, pohladila jedny šaty, pohladila druhé a pak si spokojeně vzdychla.
„Pošlu je neteřím na Ukrajinu ještě dneska.“
Rychle jsem se oblékla, vyšla jsem na dvorek, a když jsem šla kolem otevřených oken a slyšela babičku a paní Vaňkovou, jak si povídají, řekla jsem si, už nikdy! Už nikdy nečekej, že od někoho něco dostaneš! Třeba ti někdy někdo něco dá, ale ty nikdy od nikoho nic nečekej! Nikdy.
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES 28. února 2022.
